Ono totiž není živák jako živák. A nebyla by to Björk, aby svůj zatím poslední multižánrový a multidimenzionální projekt "Biophilia" nezavršila něčím "víc než jen živákem". To něco je film Petera Stricklanda a Nicka Fentona nazvaný jako "Biophilia Live" a předposlední říjnový týden si ho mohli na velkém (stříbrném) plátně vychutnat naplno i čeští příznivci aktivit téhle Islanďanky.

Aby ale nedošlo k nějakému nedorozumění, "Biophilia Live" ve své podstatě koncertní záznam je. Jenže zatímco většina hvězd a hvězdiček nechá po sále rozsypat kamery (čím víc, tím líp) a výsledné obrazy sem tam proloží nějakým záběrem na projekci, pro Björk je něco takového málo. Samozřejmě.

Když v sále zhasnou světla, ozve se hlas Davida Attenborougha, který diváky způsobem sobě vlastním pozve do příštího dění. "V 'Biophilii' zažijete na vlastní kůži protnutí přírody, hudby a technologií," ponese svým barytonem a dodá: "Jsme na počátku revoluce, která spojí lidstvo s přírodou za použití technologických inovací," aby pak už taktně předal slovo samotné Björk.

Ta pochopitelně není úplně samotná. Společnost jí tehdy, 3. září 2013 v londýnském Alexandra Palace, dělali šikovný kluk od počítačů Matt Robertson, strojově přesný perkusionista a bubeník Manu Delago, neunavitelný islandský ženský sbor Graduale Nobili a pak ta úžasná přehlídka originálních instrumentů, které už jsme naťukli v recenzi na album.

A tím se dostáváme ke zpracování. Gamelesta & spol. jsou samozřejmě (krom lidí na pódiu) velkým lákadlem pro oko divákovo a kamera v tomto ohledu nezklame - nabízí detailní nájezdy na nástroje, které jsou vždy, když hrají v nějaké skladbě prim, náležitě osvětleny. Nikdy to zároveň nejsou suché záběry, zpravidla vždycky dojde na nějakou prolínačku s projekcí, Björk či někým z kapely a do toho (čímž přecházíme k tomu "víc než") jsou umě naroubovány animace, které výslednému záznamu dodávají ten punc exkluzivity a impulz, proč by se na film měli podívat i návštěvníci onoho osudného večera.

Ti mimochodem byli kultivované publikum. Možná až příliš kultivované. Ukázněné ticho by se chvílemi dalo krájet, na hvízdací hecovačku při "One Day" lidi nereagovali, nakonec se ale postupně dostali do jisté provozní teploty a odměňovali muzikanty náležitým potleskem, nejnáležitějším zpravidla v okamžicích, kdy Björk vytáhla z rukávu nějaký starší kousek v nové úpravě pro přítomné nástroje ("Possibly Maybe" ve verzi pro Tesla coil byl subjektivním vrcholem).

Koncert samotný skvěle graduje od pomalejších a náročnějších skladeb typu "Moon" nebo "Hollow" až k bombastickým "Náttúra" a snad asi už povinnou "Declare Independence", během které máte potřebu vstát ze sedačky a rozjet to spolu s ostatními (ano, už i publikum vře). A že během celé doby je pěvecký projev hlavní hvězdy večera intonačně bezchybný, je už věc, kterou tady zmiňujeme jen pro ty, kteří by snad pochybovali.

Na některém z našich spřízněných webů zaznělo něco jako: "'Biophilia Live' - doporučujeme jít do kina!" A je to pravda. Ten záznam vám nezprostředkuje ten večer jen tak, není to (jen), jako byste tam byli. Zážitek, který během hodiny a půl dostanete, se nedá slovy popsat, je to neuvěřitelně komplexní, homogenní, vyrovnaný a zároveň dech beroucí audiovizuální počin, který funguje sám o sobě a zároveň je důstojnou tečkou za jedním obdivuhodným projektem.