"Life Is Fine" svým způsobem navazuje tam, kde "Still Life" skončilo. Dominik Gajarský se na chvíli osamostatnil, přibral něco více akustických předělů a vydal se bádat do snových sekvencí. S Romanem Štětinou však Palermo nikterak nepověsili na hřebík, po tomto Dominikově krátkodobém odtrhnutí totiž plánují společně se vrhnout na natáčení nového materiálu. "Life Is Fine" je titěrné v atmosférách, které nechává naplno rozechvět prostorem, a textové útržky jsou svým způsobem poetické pohyby po šachovnici sestavené z polí hmatatelné reality v tmavějších odstínech a těch až idylických v barvě bílé. Zelená a růžová barva z obalu jsou ony spojené druhé tváře, které mohou mást, jejich symbolika je však na místě (docvakne v momentu, kdy se do materiálu více zaposloucháte a ponoříte).

Pseudonym Slowmotiondancer je trefný a přesně definuje, co máte od jeho hudby očekávat, v jakém přesně vyznačeném prostoru se míní uvelebit. Snadno tak vtáhne do svých manévrů s náladami a nechává vás jen tak volně povlávat s vyřknutými myšlenkami, ty se vznášejí v souzvucích křehce vystavěných melodií. V nich natrefíte na lehce zašifrované posuvy k electro, r'n'b a soulu - základy však napevno zůstávají ukotveny v novoromantických sekvencích a rozmáchlých synth-linkách. V těsném sousedství se dostavují kratičké instrumentálky pohrávající si s prvky folku, country a vybrnkávačkami v duchu Beach Boys - "Google Maps (Maya Bay)" a "Wikipedia (Kurumba Island)" jsou až úsměvná intermezza - přesto nenarušují konzistenci "Life Is Fine". V "Six Hundred Years" a "Dreams" slov také moc nezazní; v druhé zmíněné Dominik překvapí v nečekaném hlasovém nastavení a navede kamsi do daleké minulosti (nejenom díky vysamplovaným dialogům).

Všech dvanáct položek sice nezabere více jak půlhodinku, je to však důmyslná skládačka, kterou by možná rádi vyřešili i Dr. House nebo poručík Columbo. Každá stopa ukrývá navigaci k pointě, kterou chtěl Slowmotiondancer sdělit, odtajnit. Každý slovní obrat ale může vést k jiným rozuzlením, rozvětvením tématu a je čistě na posluchači, co si z toho odnese nebo vydumá. Úvodní vsuvka "Flip A Coin", až tajemně (možná jen naoko) tvářící se "Robinson And Friday" nebo strachem poškádlená "I'm Scared Of Life" tuto partii skvěle rozehrávají. Melancholicky zahalená "Tear Fell To The Ground", realitou zamotaná "No Future" a "Maybelline", se kterou vypomohla Markéta VuTru, onu zápletku vnoří do emotivních záchvěvů. Závěrečná dvojice "Cross" a již zmíněná "Dreams" by ráda přinesla očekávané uzavření či odhalení, ale vtiskne spíše vzpomínky. Konec je tedy ponechán otevřený pro případné pokračování, které může/nemusí přijít.

"Life Is Fine" nese celkem optimistický název, její obal však ukazuje, že vše má jaksi svůj rub a líc, radost i melancholii. Přesně v tomto rozměru se Slowmotiondancer citlivě pohybuje, s jistotou a neokoukanou uvěřitelností. Jednotlivé skladby pak fungují jako střípky z poznámek či mikropříběhů - výsledek je však celistvý, kontinuální a dokonale vtáhne nejenom do podzimních odstínů nálad.