Čerstvě vylisované album "Morphosis" českého zpěváka, známějšího jako producenta a spíše anonymního houslisty a spisovatele, pomyslně rozblikalo majáček v hlavě. Proč? Protože je jiné. Totálně odlišné od plnohodnotného tuzemského debutu "The Escapist" z roku 2012. Jako jin a jang.

Člověka po poslechu nemine otázka, co se za ty dva roky stalo. Zvukový optimismus "Morphosis" ale předpověděl, že to muselo být něco pozitivního. Neklidné období propletené depresí ze smrti blízkých již zůstalo zakonzervované v pomíjivosti času. Novopečený čtyřicátník započal etapu života, v níž hlavní roli hraje nadhled. Nadhled zhudebněný prudce energickou, vkusně trendovou a toxicky taneční muzikou. Muzikou, co ze své podstaty slibuje naživo večírek.

Pokud jste v minulosti absolvovali alespoň jeden takový, jistě potvrdíte teorii, že bez lidí je něco podobného jako Boris Carloff, co netančí jako naprogramovaná zombie. Sám zpěvák před křtem vyjádřil v rozhovoru pro Aktuálně.cz obavy, že netuší, jakých rozměrů dosahuje jeho základna přívrženců. Klub La Loca se zdál být ušitý na míru. Skepse z nižšího zájmu o tvorbu ve světě konkurenceschopného umělce ovšem u autorky přetrvává.

Cokoliv totiž Milan Havrda vydá, ušima jen tak neprosviští. Jeho kompozice plné pečlivě utajených zvukových motivů vyžadují několikerý poslech a každé skladbě vyčaruje zcela neopakovatelný atmosférický háv, jenž posluchače zahalí a unese do paralelních světů. Carloffovy písně snad nepotřebují úprav k dosažení dokonalosti. A autor to moc dobře ví.

Sebejistota mu nechyběla ani před publikem. Vlastně není důvod - v hrdle mu dřímá unikum a v zádech má fantastickou kapelu. Škoda jen neprecizního nazvučení, co zbytečně uškodilo především talentované Terezii Kovalové - s nadsázkou mytizovalo její živou hru, pořádně vyzněl jen muzikantčin sólokapr ve skladbě "All The Things At Last". Ten pěvecký zase při singlu "I've Been Thinking Of You". V pasáži Katy Mogensen to sice mohla takzvaně rozbalit ještě víc, její projev ale vyzněl soulověji a píseň konzistentněji.

To Borisův zpěv se strefoval do návštěvnických zvukovodů bez problémů. Tady ale jako by se jeho perfekcionistické a pankáčské sklony nedomluvily - v jednu chvíli odzbrojoval černošským frázováním ("Take Me Higher") nebo naprosto čistě zazpívanými pěvecky obtížnými skladbami ("All The Things At Last"), aby zmátl falešně uvedenou "No Matter". Evidentně to ale přehnaně neřeší - dělá, co ho baví, posluchači vědí, že zpívat i skládat umí, a na nedostatky kálí pes, ještě když se křtí počin opředený ze všech stran spokojeností. Sympatické je, že si zpěvák na nic nehraje - posvěcení vizuálně úchvatně vypravené desky nikoliv šampaňským, ale pivem, a z rukou spolupracujícího animátora Martina Živockého, budiž symbolickou pečetí.

Kapitolu o nepochopitelně statickém publiku ponechme na jindy - album "Morphosis" potvrdilo svůj potenciál i naživo, carloffovský taneční styl a futuristické projekce, do nichž se připletla Björk, navíc nabízí o důvod víc zajít na koncert.