Pokud se totiž na koncertě dvojice Moniky Midriakové, studentky pražské FAMU, a zpěváka kapely MIDI LIDI Petra Marka nachomýtl kolemjdoucí pobuda, který si zašel do Lesa třeba na Club Maté a přišlo mu jako fantastický nápad spojit posezení i s koncertem (když už tam nějaký je), dopadlo to ostudně. Neználek hlubší výpovědi o rozpleteném vztahu se nechal unést pouze jednoduchými verši, v jeho přivřených očích dětinskými či recesistickými. A neřkuli posměšně se chechtal, jaká je to zábava, když Monika zcela vážně zpívá: "Pojď so mnou dom, toto je vchod, tuto sa spí, tuna mám stůl."

A co teprve když Markovy texty hudebně doprovází pouze minimalistická elektronická rytmika a k tomu mj. vskutku nenáročný syntezátorový motiv. Dle někoho umění na hraně, dle jiného hra na umění. Dle hudebního fajnšmekra geniální způsob uměleckého vyjádření.

Monikino Kino razí jasnou hudební teorii. Nevystavují se riziku mnohovrstevnatých aranží a nepřehledných metafor. Samozřejmě vědí, co dělají - kombinace obou je totiž účinná cesta, jak z posluchačů udělat aktéry vlastních příběhů. Koncert v klubu v Krymské ulici tuto vlastnost jejich tvorby stvrdil.

Stejně jako zvrácený smysl pro humor obou členů. Všechny písně z jejich debutu, jež zazněly snad kromě dvou, uvozovalo ironicky chladné intro Petra Marka nebo střízlivá perla Moniky Midriakové. "Ta klávesa si snad dělá, co chce," zahlásila okatá zpěvačka po písni "Sedím doma", na niž navázal Fantomasův, tedy Markův hlas informující nás, že "toto je následující píseň". Na rozdíl od Midi Lidí se ale co do dávkovaného vtipu krotil - vždyť ho Monika přiřčenou rolí textaře naučila romantičnosti. Pedantský výraz ho ale neopustil.

Jen taneční potenciál skladeb ještě většina posluchačů neobjevila. Statičnost pod pódiem osvětleným jen lampičkou rozbila až dokonalá skladba "Prázdniny". Stejně jako dojem, že se nacházíte v Moničině pokoji, kde se v melancholii letních podvečerů vybarvovaly trochu posmutnělé, trochu naivní, trochu ironické světy.

Emoce ale zůstaly v klubu. Synthpopaři totiž zvolili netypickou vyprovázecí píseň, jež se tak trochu minula účinkem. Anebo ne? Přikláním se k druhé variantě - zcoverovaný a nechvalně revivalově zpracovaný hit skupiny Elán "Neviem byť sám" nemohla ironií se dorozumívající dvojice myslet vážně. Pravdou je, že ani falešný zpěv na seriózním dojmu nepřidal.

Celkově ale nešlo o nic zásadního. Monikino Kino si za svůj neotřelý a inteligentní autorský přístup zasluhují uznání.