Upřímně, když jsem se s Herringem a jeho Future Islands setkala tváří v tvář, respektive ušima čelem poprvé, nic kromě jeho vskutku exotického tanečního přístupu mi nepředal. Ach ano - tanec. Víceméně díky způsobu, jímž se předák svěřenců legendárního vydavatelství 4AD pere na pódiu s ďábly i anděly vlastní minulosti, se stal hrdinou potomků současné generace rodičů. A kapela v důsledku zvýšené pozornosti pak senzací. Skoro by se dalo hovořit o jakémsi kultu současné mládeže dychtivé po svérázu - na Herringův tanec vznikl dokonce manuál.

Když se potom synthpopová skupina objevila v Noční show Davida Lettermana, majáček zvědavosti v hlavě se rozblikal. Nejen u mě. O vystoupení se psalo jako o velkolepém. Nejen díky frontmanově pružným kolenům. I přesto v tom ale něco nehrálo. A co teprve naplněný Lucerna Music Bar.

Zazněla úvodní skladba "Give Us The Wind". A já se přestala ptát a nechala své tělo napospas vnitřním démonům.

Jejich hybatelem nemohl být nikdo jiný než zpěvák sám. Snad nikdy nebyla postava frontmana tak klíčová jako právě u osm let staré trojice. Jejich popový zvuk sestrojený podle post-rockového modelu, tedy dle principu frustrace z oddalovaného vrcholu ve prospěch drtivější exploze, a umožňující snazší ponor do vzpomínek, ovšem se záchvěvy stesku spíše než radosti, není sám o sobě terno. Pravda, bez syntezátoru by museli ze ztráty identifikace změnit jméno, neboť je jejich hlavou. Ve Future Islands však diktuje duše. Netřeba napínat - duše jménem Samuel Herring.

Zní to možná příliš pateticky, ale ještě se neřeklo všechno. Nejviditelnější postava americké formace totiž jen nezpívá. Ale prožívá teď a tedy všechny bolesti a hezké okamžiky. Tak intenzivně, že se její tělo křečovitě svíjí, aby vzápětí na znamení boje zatnula pěst a bušila jí o svou hruď tak, že to slyšeli až u baru. A někdy svoje zkušenosti předávala z očí do očí, ze vzdálenosti několika centimetrů od příznivce. Aby si to lépe zapamatoval.

Herringovy příběhy díky emoční teatrálnosti nesnesly ignoraci. Ani podezření ze zfalšování autentičnosti. Stačilo se na něj podívat. Představte si býka v kleci, před nímž někdo zvenčí natřásá rudý prapor. Představte si německého ovčáka zasaženého šípem. Zkrátka Hannibal Lecter, jenž správně nakládá se srdcem, beránek v rouše vlčím. Pokaždé, když spustil za doprovodu tanečních rytmů ať už nejsilnějších písní "A Dream Of You And Me", "Doves", "Seasons (Waiting On You)", "Spirit" a jednoho ze tří přídavků "Fall From Grace", bylo to jako nemilosrdný kopanec do půlek. Tři košile zbavené svými majiteli během pilotního hitu kritikou posvěcené desky "Singles" zpečetili viralitu Future Islands i materiálně.

Synthpopová trojice (na koncertech čtveřice) potvrzuje následující teorii: stojí-li v čele kapely naprosto identifikovatelný muzikant, a ještě lépe podivín, šance stát se ikonou se tím pro kapelu zvyšuje. Future Islands se to podařilo. I když zatím jen na předměstí hudební scény.