Některé koncerty jsou sázkou do loterie. Kromě muzikantů nikdo vlastně neví, co se bude dít. Kolikrát to neví ani oni. Jsou ovšem kapely, u kterých v tom mají všichni jasno. Částečně to je i tím, že kapela už roky nevydala desku a stále dokola točí notoricky známé skladby. Někomu se to může zdát málo, ale v případě Front 242 to je sázka na jistotu. Právě proto se první říjnovou sobotu vypravilo do pražského Divadla Archa téměř osm stovek do černého oděných fanouškůy.

Čtyřpísmenný název R.B.M.K. ukrývá sdružení ostřílených muzikantů z formací Laura a Rodent či Tear. Jejich muzika nefunguje na první dobrou a k pochopení hlubších souvislostí je třeba věnovat trochu času. R.B.M.K. začali lehce rozpačitě a chvíli trvalo, než se zvukařem našli společnou řeč. Situaci nevylepšilo ani zpěvákovo hlasové tápání. Na druhou stranu je třeba vypíchnout práci dvojice bubeníků. Na poli Electronic Body Music není mnoho kapel, které by se mohly pyšnit takovou výbavou. Tahle na první pohled netypická sestava ovšem naživo fungovala dokonale. Byli mistrovsky sehraní a jinak vcelku chladné hudbě dodali další rozměr.

Očekávám, že mě nejeden skalní fanoušek Front 242 prokleje, ale vrcholem večera pro mě byli Pokémon Reaktor. Těžko uvěřitelnou koncertní jízdou ukázali, že tvrdá elektronická hudba se dá dělat s nadhledem a ironií bez černých uniforem a ztuhlého výrazu v obličeji. Německý kvartet v české premiéře představil Electronic Body Music z veselejší strany.

Jak název napovídá, všechno se točilo kolem japonské kreslené potvory. Pokémoni byli všude, na projekčním plátně za kapelou, na zpěvákově hlavě i coby plyšový batoh na jeho zádech. Klávesistky po stranách stage s keytary v rukách byly neustále v pohybu, šklebily se do publika, pobíhaly ze strany na stranu nebo pózovaly fotografům. Ke konci setu jedna z nich dokonce zmizela v předních řadách pod pódiem. Debaty o tom, jestli vůbec na svoje nástroje ten večer hrály, nechme na jindy. Staraly se, aby show skvěle odsýpala, a to bylo hlavní.

Legendy z Belgie neukázaly nic, co bychom od nich nečekali nebo dříve již neviděli - našlápnutý set složený z největších hitovek, kterými za více než třicet let existence vyzdobily svoji diskografii. Front 242 začali hodně pozvolna, místy skoro až ambientně. Teprve postupem času přitvrzovali, zrychlovali a jejich vystoupení nabíralo na síle. V druhé polovině se dalo bez nadsázky mluvit o technu. Je pozoruhodné, že i když nevydávají nové desky už řadu let a na koncertech čerpají z letitých skladeb, stále se těší neuvěřitelné fanouškovské oblibě. Skladby "Moldavia", "U-Men", "In Rhythmus Bleiben" či "Headhunter" jsou zkrátka nadčasové pecky a sklízí ovace i mnoho let od svého vzniku. Mohlo by se zdát, že se na takovou událost sejdou násvštěvníci v kategorii třicet plus, ale opak byl pravdou. V publiku se to jen hemžilo příznivci Front 242, kteří v době vzniku kapely nebyli ještě na světě.

Front 242 ani tentokrát nezklamali. Pražskému publiku dali vrchovatou porci očekávaného nejen hudebního zážitku. Tolik energie, kolik se ten večer vylilo z pódia do sálu pražské Archy, bude každý návštěvník koncertu rozdýchávat ještě hodně dlouho.