A k tomu koláče potu na květovaných košilích, pokřivené hlasivky a vůbec všechny příznaky zápalu boků. Ocitli se totiž na šmoulí party pro dospělé. Ale o tom později.

Svůj odstavec si nejprve zaslouží předskakující duo Berndsen. Pokud jste se zdrželi patnácti minut ve frontě u vstupu stejně jako já, nijak vás to nemělo prudit. K čekání hráli "Lazuli" od Beach House, a když se člověk dostal ke vchodu, zabavilo ho podupávání si do rytmu osmdesátkových diskotékových beatů valících se zevnitř. Po vstupu branou do sálu a přiblížení se k pódiu na vzdálenost rozpoznatelnosti vystupujících se ale ukázalo, že tady je něco špatně.

S posunem k pódiu praštila do očí nejprve disco hudbě neodpovídající věková skupina dvacet pět plus a při zařazení se do třetí řady i zpívající chlapík s pěkně rostlým nazrzlým plnovousem, u nějž bylo více než jasné, že je mu nad dvacet a méně než padesát. A který tajuplnost kolem svého stáří poctivě hněte - nejen rozverným poskakováním či přešlapováním v nejuspěchanějších rytmech své tvorby, ale i třeba trikem s nápisem "fake art not war" a kostkovanými kalhotami, za něž by nejeden postelový imperialista zabíjel. A mystifikace pokračuje - hlas odebraný ze stejné palety jako u zpěváka Future Islands (očekávejte reportáž z úterního koncertu v Praze) katapultuje Davida Berndsena na úroveň zkušených, zralých pěvců, stejně jako ochočené umění showmanství, zato roztomilé taneční kreace evokují nejranější životní období. Tento Islanďan udržoval publikum v tom nejnáročnějším tempu - stačí si představit peskující trenérku aerobiku se ztuhlým úsměvem na tváři.

A při největším vypětí, kdy ze sebe zpěvák snad na jeden nádech chrlil "gimme, gimme, gimme" tak, jako kdyby měl na pódiu zemřít, už zpola zaplněná MeetFactory přijala roli obdivovatelů svojí ikony, již v tu chvíli Berndsen více než připomínal. Svlečení trika, zatnuté pěsti ála Freddie Mercury, plácání si s prvními řadami, křepčení v publiku, přičemž tu jednoho pohladil a tu jednoho vyzval na taneční battle, už jen dokreslily obraz zralého muže s projevy puberťáka, co si na pódiu, teď a tady, plní svůj sen. Což neznamená nic hanlivého - pro neopomenutelný koncertní zážitek je živelná energie podmínkou. David Berndsen v Praze zpečetil svou pověst islandské popové múzy.

Pokud jste si před koncertem FM Belfast pouštěli nějaké živáky, výběr předskokana jste pochopili. A pokud ne, porozuměli jste poté. Ano, členy kapel Berndsen a FM Belfast toho spojuje hodně - mimořádná živočišnost, oslava kýčovitosti, osudová role baviče a filozofie, že dospělost není ohraničená věkem. Pro ty, již razí opačnou teorii, lze islandskou vystupující šestici jednoslovně přiblížit výrazem dětinská. Pro zastánce konzervativních postupů v hudbě i vystupování přívlastkem úchylná. Pro známé tváře tanečních klubů vyhovující.

Konfety, pestrobarevné krepové řetězce, vysoce lesklé třásně za léta poschovávané z vánočních časů, boa, nelogické outfity s dlouhými rukávy a krátkými nohavicemi a individuální spartakiádní choreografie, jež se skvěle předcvičují na rytmický elektro-pop - to jsou FM Belfast, jak je měli možnost poznat pražští návštěvníci. Proč takový důraz na image? Nutno přiznat, že tito Islanďané naživo působí spíše jako vizuální než hudební umělci.

Z šestice se totiž hudebního nástroje chopil pouze bubeník, i když se přespříliš nenadřel. Veškerou práci se zvukem totiž obsloužil hudební software. Důvod je jednoduchý - zabránit publiku, aby usnulo na vavřínech. Tedy v tomto případě na konfetách.

Šance byla minimální - tedy v prvních řadách, které synchronně pulzovaly za diktátu zakládajícího člena Árniho Rúnara Hlöðverssona a Sveinbjorna Hermanna Pálssona, propůjčujícího svou tvář ještě projektu Terrordisco. Jeho úloha v FM Belfast se podobá té Marka Berryho aka Beze z Happy Mondays - hypeovat publikum, co to jde. Jako námezdní tanečník by si vydělal majlant - za celou hodinu nepřestal tento co do vzrůstu malý vokalista dostávat publikum do varu svými kreacemi na pomezí aerobiku, breaku a Michaela Jacksona, které předváděl snad na každém centimetru čtverečním pódia.

Po písních jako "Par Avion" nebo "We Are Faster Than You" se k němu přidala i většina mužských spoluhráčů, když se vysvlékli do trenek, s nimiž by nadělali parádu leda tak na spartakiádě. Ale záminka recese byla více než zjevná. Pro neznalé se koncept živých vystoupení FM Belfast podobá tomu českých Nightwork, i když audiem vábí náročnější posluchače. O výzdobu pódia se průběžně starala jediná žena uskupení, zpěvačka Lóa Hlín Hjálmtýsdóttir - ta se častokrát nenápadně vypařila do zákulisí pro nějaký řetěz či pestrobarevný šál, aby dohnala, co se před koncertem nestihlo. Samozřejmě v uvozovkách - jakákoli forma podivínství při koncertě této skupiny je vítaná.

Když ale zazněla skladba "Gold" z aktuálního alba "Brighter Days" se silným klavírním motivem, trochu zamrzelo, že ani ten nezahráli naživo. A až do konce se na nástrojovém obsazení nic nezměnilo. Nepočítaje člena z předskakující skupiny Berndsen, který v prodloužené části "Underwear", vyhrazené pro všechny účinkující k sólové prezentaci vlastního talentu, předvedl hru na theremin. A tady se hlediska hudebního a tanečního příznivce tříští - ten první si totiž z koncertu mohl odnést zklamání. I z přepálené rytmiky slyšitelné ze zadních řad. A ani šlágr Oasis "Wonderwall" navazující na singl "Brighter Days" jeho hlad neukojil.

V jednom se ale oba příznivci shodnou - na koncert FM Belfast se nezapomene. A každý nechť si jej přebere po svém.