Imelda May na "Tribal" odkázala na poselství rockabilly klanu a projevila se jako wild woman

Natočené lokny, šaty zvýrazňující boky, puntíky, účesy alá Elvis a cvakavý zvuk kontrabasu. To vše patří k rockabilly, jednomu z nejstarších stylů rokenrolové hudby. Od 50. let 20. století prošel tento styl mnoha změnami a vlivy, a pomineme-li šílené odnože jako psychobilly a jemu podobné, najde se několik zajímavých současných interpretů působících v těchto vodách. Jednou z nich je rozhodně zpěvačka Imelda May, která vystupuje společně se svou doprovodnou kapelou, v níž hraje na kytaru i její manžel Darrel Higham.

Imelda May po přestěhování do Londýna začínala v jazzově-swingové formaci Blue Harlem, od nichž se v roce 2002 odtrhla a vydala se svou rockabilly cestou. Krátce na to vydala první sólové album "No Turning Back", na němž jsou znát vlivy klasického retra, a poté v roce 2008 následovala řadovka "Love Tatto", díky níž se dostala do širšího povědomí. Za další dva roky vydala už za větší podpory předposlední studiovku "Mayhem", která se opět dostala na první pozici v irské hitparádě a ve Spojeném království se probojovala na sedmé místo. A pokud vám toto jméno stále nic neříká, je nutné podotknout, že tato charismatická zpěvačka se pyšní působením s takovou ikonou, jakou je kytarista Jeff Beck. Imelda dokonce hostovala na Beckově albu z živého vystoupení "Rock 'n' Roll Party (Honoring Les Paul)".

Nová studiovka "Tribal" má jednoznačně promyšlenou kompozici. Stejnojmenná písnička je jakýmsi intrem a otevírá celý set. Rozproudí nás hned na začátku, stejně jako je tomu u "Dealing With The Devil" na debutu "No Turning Back". Naladí nás i tématicky, neboť obsah nese poselství a touhu po svobodě, která je nosným tématem celého alba. Zjednodušeně by se dalo říct, že "Tribal" je ódou na rockabilly. Následuje ještě divočejší "Wild Woman", kde se konečně naplno projeví Imeldiny výšky, které vřískají jak řezání pily při vysokých otáčkách. Od vlčice ukryté uvnitř jinak krotké ženy se pak na pár minut přesuneme do Frankensteinova doupěte v písničce "It’s Good To Be Alive". Houpavé tempo naznačuje country prvky, které jsou rušeny psychobilly textem s hororovým námětem.

První tři písničky patří k nejvýraznějším z celé desky, a tak se to nejlepší vyčerpá už hned na začátku. To však neznamená, že bychom měli tímto okamžikem přestat poslouchat, protože pokračování také stojí za to. Tempo se totiž zvolní a melancholický song "Gypsy In Me" nás vnese do baru, kde tančí šantánové tanečnice a zpěvačka v popředí zpívá o touze po svobodném životě. Z baru se pak přeneseme do padesátých let, kdy retro vládlo světu. Klidná a lyrická "Little Pixie" podbarvená retro kytarou a druhým vokálem nás pozitivně naladí. Z vánoční idylky plné malých víl a skřítků nás pro změnu probere cvakavé dunění kontrabasu v našlapaném country songu "Hellfire Club", kde se v kartách hraje o duši. V rychlém tempu nezůstává pozadu ani "Five Good Man", kde se v rokenrolovém nářezu může konečně pořádně vyřádit i kytarista. Imelda poté zvolní ještě ve dvou následujících písničkách, ale pak opět přitvrdí do rokenrolového tempa, přičemž nejvýraznější se stává "Round The Band". Zde je znát už novodobý rock’n’roll, který se blíží spíše k punkrocku nežli ke klasickým předchůdcům, což dává Imeldině dosavadní tvorbě zcela nový rozměr. A tak se můžeme jen těšit, čím nás Imelda May překvapí příště.

Zpěvačka perfektně využívá všechna spektra svého hlasu, který z rockersky řezaných výšek přeskakuje do jódlování či swingového feelingu. O tom, že se v tomto případě jedná o obrovský talent a léta tvrdé práce, nemůže být ani řeč. Dokonalou práci s hlasem, doprovázeným kvalitně zahraným doprovodem, podporuje osobitost a originalita, kterou zpěvačka rozhodně nechce měnit jen kvůli tomu, aby si rozšířila publikum. Možná se proto neproslaví tak jako její popové kolegyně, zato bude vždy oceňována za poctivě a kvalitně odvedenou práci.