Kabát slaví čtvrt století na scéně. Jak to udělat, aby byly oslavy důstojné nejpopulárnější porevoluční kapely, aby se podařilo zabavit co nejvíc lidí a aby akce v porovnání s Vypichem 2009 nepůsobila jako přes kopírák? Tyto a mnohá další dilemata skupina řešila už v průběhu minulého roku. Taková monstrózní akce není jen tak: veškeré zařizování, shánění různých povolení a razítek je třeba začít už víc jak rok dopředu. Jakmile se ale stanoví termín, celá mašinérie se rozjede a už ji nejde zastavit.

Letos angažovala formace i předkapely - naprostý úvod programu patřil mladé vítězce Hlasu Česko Slovenska Lence Lo Hrůzové, která jako členka týmu Josefa Vojtka dostala privilegium vystoupit před publikem čítajícím desítky tisíc hlav. Společně s kapelou vyšperkovanou o elitní a zkušené kytaristy Marcuse Trana a Yardu Helešice vsadila na předělávky zahraničních hitů. Po svém a s velikou bravurou předvedla skladby od Lenny Kravitze, Depeche Mode či Patti Smith. Co jí ale vůbec nešlo, byla prezentace na pódiu mezi písněmi.

Nebýt nápověd od zmíněných zkušených muzikantů, neznalí lidé by se nejspíš nedozvěděli ani její jméno a Kabát by se nedočkal veřejného poděkování za pozvání. O jakékoli sebepropagaci ani nemluvě: zpěvačka divákům neprozradila na čem pracuje, kde se o ní mohou dovědět víc či kde ji mohou vidět a slyšet.

Dánští výtečníci D.A.D. jsou v tomto směru zcela někde jinde. Zpěvák Jesper Binzer se naučil několik českých frází, což působilo mile, stejně jako jeho výslovnost "Mili lidé" a "Jak se k...a máte?" Samotná muzika byla poctivým hard rockem. Mnozí tvrdí, že právě D.A.D. je dánský Kabát. Nebo - lépe řečeno - Kabát jsou čeští D.A.D. Na tom ale tolik nesejde. Horší byl fakt, že jejich muzika s publikem nic moc nedělala a ani na frontmanovy opakované výzvy k rozezpívání publika prostě nedošlo. Nepomohly tomu ani bizarní kostýmy a divoké tvary nástrojů baskytaristy Stiga Pedersena. Hodinový set byl na nedočkavé publikum příliš dlouhý.

Před hlavními hvězdami nastoupila skvadra bubeníků, která Vojtka a spol. uvedla na pódium. Úvodní tóny patřily méně známé písni z alba "Corrida" nazvané "Úsměv pana Lloyda", nicméně hned poté začala formace, přesně jak slíbila, sypat hit za hitem. Kabáti hráli precizně, drobné chybičky v textu "Dávám ti jeden den" Vojtek dokázal využít ve svůj prospěch a koncert letěl kupředu závratnou rychlostí. Oproti minulému Vypichu kapela vyměnila zhruba čtvrtinu písní a slyšet "Centryfugu", a hlavně "Králíky", při kterých se zpěvák nechal doprovázet pouze tubistou, bylo nesmírně osvěžující.

Jenomže takových okamžiků se během dvouhodinovém programu objevilo poskrovnu. Donekonečna omílané songy měly znovu drtivou převahu a fanoušci, kteří očekávali, že by mohla zaznít některá ze starších ostřejších pecek, byli víc zklamaní než po prvním koncertu na stejném místě. Tehdy alespoň zazněla část skladby "Má ji motorovou" nebo "Óda na konopí". Kabát také umí napsat chytlavé pomalejší písně, na fanoušky oblíbené "Schody" či "Ohroženej druh" se však nedostalo ani tentokrát.

Nešlo přeslechnout ani sice intenzivní, leč rychle pomíjející reakce diváků po jednotlivých písních, jako by na většinu z nich po tom několikahodinovém čekání na hlavní hvězdy večera prostě padla únava. Akci by moc prospěla slibovaná nová deska, několik písní z ní a také méně sázek na jistotu, které se formaci sice vyplatí, ale časem omrzí. Po minulém Vypichu následovalo album "Banditi di Praga" (z něj zahráli pouze dvě písně), turné k této desce a šňůra koncertů s big bandem, která v podstatě také spočívala v odehrání největších hitů.

Možná srovnáváme nesrovnatelné, ale vzpomeneme-li na Olympic, kteří mění repertoár každým rokem, neustále nahrávají nový materiál, osvěžují staré a dávno zapomenuté písně a snaží se pořád přicházet s něčím novým, skoro se až zdá, že Janda a spol. slaví dvacet pět let na pódiu a Kabát padesátku. Přitom je to přesně naopak. Chtělo by to více odvahy a neusnout na vavřínech.