Začátek kariéry talentované Imogen Heap byl spjat s producentem Guyem Sigsworthem, který obratně usměrňoval její kreativní nápady a navrch dodával své vlastní. Jednu dobu spolu oba umělci dokonce tvořili duo Frou Frou a nahráli vynikající desku "Details". Když se pak excentrická Britka v tvůrčí oblasti osamostatnila, vydala dokonalou indiepopovou nahrávku "Speak For Yourself". Následující "Ellipse" ubrala na nástrojové výbušnosti ve prospěch většího vlivu popu a elektroniky, přesto obě kolekce nabídly řadu neoposlouchaných a jednoznačně originálních hudebních momentů. Novinka "Sparks", od které se očekával minimálně stejně silný zážitek jako u předchůdců, však navzdory svému názvu tolik nejiskří. Poprvé totiž obvykle vydatná nálož nápadů příliš nedrží pohromadě.

Původní záměr tvořit nové skladby, interpretkou přejmenované na heapsongy, podle předem daného časového plánu a za neustálého dozoru fanoušků byl sympaticky odvážný, ale velmi brzy vzal za své. Prodlevy se najednou nekontrolovaně prodlužovaly - a právě příliš velké rozestupy mezi skládáním nového materiálu daly prostor pro vznik největšího neduhu nahrávky: neukočírované rozlítanosti. Když Imogen dávala dohromady "Ellipse" (do detailu vypiplanou desku, za niž po právu získala cenu Grammy za nejlépe řemeslně zvládnuté album), byl to dle jejích vlastních slov vyčerpávající souboj se svědomím. I přes malé přestávky přesto tvořila na jeden zátah a deska díky tomu excelovala v ucelenosti a uhlazenosti, aniž by se zapomnělo na nečekaná překvapení. Nárazové křesání Jisker se však protáhlo na více jak tři roky, a jednotlivé skladby tak zní víceméně izolovaně, vzájemně nerezonují, jak by měly, a bohužel místy zažívají výpadky v kvalitě.

Na vině je především žánrové zaměření písniček, jejichž polohy se přelévají mezi tklivými baladami/osobními výpověďmi, výlety (v rámci desky nepříliš logickými) ke zvuku world music, klasickými heapovinami s klavírem a bohatě vrstvenými elektropopovými kousky. Nejvíce na albu trčí právě zhudebněné etno-malůvky, které Immi vytvořila během svých toulek po Asii. "Minds Without Fear" by se i přes svůj elektrizující náboj hodilo spíše jako hudební doprovod do jakéhokoliv bollywoodského filmu a "Xizi She Knows" zase do dokumentu o Číně. V obou kouscích je sice znát rozeznatelný rukopis nadané skladatelky, ale v souvislosti se zbytkem písní nepůsobí přirozeně. Vůbec nejvíc patrné je to u drnkavé instrumentální předehry/ódy na Himaláje "Cycle Song", jejíž zařazení před pomalou elektronickou meditací "Telemiscommunications" nedává žádný smysl.

A meditovat za zvuku pomalých beatů se britská multiinstrumentalistka rozhodla až překvapivě často. Nutno podotknout, že rozvláčné tempo v tolika písních album trochu zbytečně rozmělňuje. V "Neglected Space" Imogen dokonce už ani nezpívá a jen předčítá svou poezii. Minimalistická je i jinak milá "Propeller Seeds", v níž posluchače každou chvíli překvapí nečekané smyčky. Nejméně poslouchatelnou skladbou podobného ražení je "The Listening Chair", v níž se zpěvačka zamýšlí nad dosavadními fázemi svého života. Zároveň se dopředu zavázala, že k písničce každých sedm let přidá novou minutu hudby. Nápad pěkný, bohužel ale až příliš divná písnička ve své současné podobě prakticky nefunguje.

Nejlépe čitelná a zároveň nejjistější je Imogen ve chvílích, kdy kombinuje postupy ze svých dvou předešlých počinů. Hravá "Lifeline" nebo rozjuchaná "Run-Time" s vynikající závěrečnou změnou v tempu patří mezi ty songy, pro které si interpretka v minulosti získala obdiv tolika fanoušků a kterých měla na desku zařadit mnohem více. "Me The Machine" a "The Beast" rovněž patří mezi tu povedenější část téměř hodinové nahrávky. Zde použité (a pro interpretku tolik charakteristické) spojení různého cinkání, éterických vícehlasů a mnohovrstevnosti dává vzpomenout na dobu, kdy umělkyně neuměla šlápnout vedle. Třeba jako ve vynikající klavírní baladě "You Know Where to Find Me", která představuje jeden z vrcholů novinky.

Čtvrtou sólovou nahrávku Imogen Heap nelze snadno odsoudit a zavrhnout. I přes zmíněné nedostatky je jasně patrné, s jakou péčí nový materiál vznikal (důkazem je i neuvěřitelně obsáhlá sběratelská edice, jež obsahuje klipy a dokumenty z natáčení ke každé položce tracklistu). Pokud navíc budete k albu přistupovat spíše jako ke kolekci časosběrného audio-materiálu mapujícího poslední tří roky zpěvaččina života než jako k její další řadovce, budete potěšeni. To se ale zřejmě nepodaří každému. Nelze totiž přehlédnout výkyvy v dotaženosti zvoleného konceptu a zaměření nových skladeb. A na takové nedostatky jsme u Imogen do této doby nebyli vůbec zvyklí.