Vznik prvotiny "Prázdniny" Monikino Kino se drobet protáhl, díky zaneprázdnění ústřední dvojice Monika Midriaková a Petr Marek se vše spíše zamotávalo, než směřovalo k jasnému cíli - vydání cédéčka. Oba coby nadšenci do filmů přistoupili k tvorbě velmi obrazně a seskupili prosté příběhy, které zabalili do vesměs popových písniček, v nichž se objevují i jiné stylové záchvěvy a skryté inspirace. "Prázdniny" jsou jako sled promítaných diapozitivů, při nichž máte často nutkání se pousmát a nechat se zároveň pohladit decentně zaobalenou melancholií.

Zvukový rukopis Petra hlídal jeden z nejpovolanějších - Ondřej Ježek. Ten měl asi i plné ruce práce s korigováním všech hudebních manévrů a hledáním ucelené formy. Díky tomu pak sedí Petrovy texty ve slovenštině, která mu pomohla lyričtěji transformovat sled filmových záběrů, které ze sebe na jednu hromadu vysypala Monika, a místy třeba i brnknout do manipulace s patosem všednosti. "Prázdniny" jsou sice souborem starých skladeb (například "Sedím doma" nebo "Ponorka"), ty však byly od základu přetočeny a k nim byla přidána část natočená během finálních příprav alba.

Původní, až ambientní struktury nálad (dle imaginace Moniky) byly celkem v zárodku zatrhnuty. V náznacích se však zjevují vedle kraftwerkovské strojové poetiky (již zmíněná "Sedím doma") nebo kytarových ornamentů v duchu soudobějších The xx a konče u zvukové vytříbenosti Honzy Muchowa. Tato skládanka a hra s ruchy, beaty a předtočenými smyčkami pak popovou přímočarost rozmělňuje do pestřejší mozaiky, jež má jasnou souslednost a návaznost; patrné i v uzavřeném cyklu "More v noci" a "Pohojdaj ma". "Bežky" jsou oproti předchozím řádkům jasnou, kontrastní hitovkou, která funguje i bez zavedené formy sloka-refrén a budete si ji záhy pobrukovat.

Ústředním tématem a spojnicí zdá se být moře a voda sama o sobě, které se objevují v mnoha textových obratech, samotná hybná energie mořských vln stanovuje tendence v tempech jednotlivých kompozic a vrstvení rovin na již položené základy. Vedle hitovek ("Kancelář", "Bežky", úvodní "Prázdniny") je zde prostor i pro zadumanější a výrazově hutnější "Už sa preberám" a "Christýna po diskotéke", které zkrásní až po více posleších. Příběh o házení žabek a vztahu, dialogu otce s dcerou v "Baterce" je ozvláštněn Ondřejovým vokálem atd. "Prázdniny" si rozhodně nepobrukují v jednolitém módu od počátku až do konce, naopak mají svůj vývoj a některé sounáležitosti či ukryté vjemy nejsou záměrně odhaleny pro první signální.

"Prázdniny" jsou ve svém finálním důsledku civilní a zároveň citlivé k jednotlivým detailům dějových linií a melodií. Ona slyšená lyričnost má své opodstatnění, je váhou k hraně patosu, jež si evidentně Petr Marek při psaní musel užívat. Samotná deska je pak překvapením, které vás obelstí svou podmanivostí, naivitou a v nadcházející podzimní mizérii přivede na lepší myšlenky.