Natalie Cole, dcera Nat King Colea a několikanásobná držitelka cen Grammy, Českou republiku navštívila úplně poprvé, a tak vše vyžadovalo to správné entrée. O něj se postaral právě Český národní symfonický orchestr (ČNSO) pod taktovkou Gail Deadrick, který celý koncert odmávl dvojicí instrumentálních skladeb ve stylu tradičního popu, swingu a jazzu. S pomocí sólistů Jana Hasenhörla na trubku a Lukáš Chejna na kytaru výborně rozehřál publikum, které s náležitou úctou a potleskem posléze přivítalo i samotnou zpěvačku a její doprovodnou skupinu.

Natalie Cole v krásných šatech vše odstartovala klasikou "Stardust" a posléze začala sázet jednu perlu amerického hudebního odkazu za druhou. Na program večera se pochopitelně dostaly písně, které určovaly její kariéru. Od těch úplně raných jako "This Will Be" z poloviny sedmdesátých let, přes "Tell Me All About It" z přelomu tisíciletí, až po současné skladby ze španělsky zpívaného alba "Natalie Cole en Español". Ačkoli je její aktuální turné koncipováno právě k představení této nahrávky, španělsky zazněly nakonec pouze tři písně - "Amapola", "Quizás, Quizás, Quizás" a "Acércate Más", kterou pojala jako virtuální duet se svým otcem.

Ten nebyl jediný. Koneckonců, diváci by jí jen těžko odpustili, kdyby při své první návštěvě v Česku nezahrála svůj největší hit "Unforgettable", který se nejenže pyšní cenou Grammy, ale pravidelně vítězí v anketách o nejlepší duet bez ohledu na žánry. Nat King Cole a především jeho odkaz provázel jinak celý koncert. Vedle zmíněných duetů to bylo především při písni "Route 66", kterou Natalie Cole zazpívala za doprovodu pouze svého bandu.

Takových momentů bylo pár a příjemně oživovaly koncert a jeho atmosféru, čímž rozhodně nechci říct, že by se spolupráce Natalie Cole s ČNSO nějak nepovedla. Právě naopak. Vše fungovalo jako na drátkách, jak ve spolupráci se zpěvačkou, tak i s její doprovodnou kapelou, bez ohledu na žánr. Bylo lahůdkou poslouchat, jak symfonici umějí prozářit swing, jazz i soul. Souhra všech byla natolik dokonalá, až se mi nechtělo věřit, že se vše zkoušelo během jednoho jediného dne.

A jaká byla samotná Natalie Cole? Dovolím si říct, že co se týče hlasu, byla dobrá a svým způsobem nevyvážená. Disponuje krásnými hloubkami, ale vyšší polohy už tak naživo lahodné nejsou, a pokud se najde písnička vysloveně na nich postavená, jako je třeba "Amapola", musíte si na její zabarvení chvíli zvykat. Abyste mě špatně nepochopili, netvrdím, že je špatná zpěvačka, jen co se týče hlasu jako takového, najdete zkrátka lepší. Nicméně, pokud by byla špatnou zpěvačkou, asi by nezískala tolik cen Grammy, takže...

Její síla je totiž ukryta úplně někde jinde. Především v tom, s jakou lehkostí a samozřejmostí dokáže spojovat žánry jako jazz, swing, tradiční pop, soul a r'n'b. V tom je nepřekonatelná. A nemyslím tím pouze v rámci jednoho koncertu, ale v rámci jednotlivých skladeb. Přitom je ale patrné, že do všech těch notoricky známých melodií dává i notný kus sebe - svého excelentního frázování, energie, toho, co se naučila či zdědila po otci, a koneckonců i toho svého zvláštního hlasu.

Všechny tyto kvality doslova explodovaly v úplném závěru, v přídavku "Let There Be Love", jenž se proměnil v neskutečnou jam session, postavené na duetu samotné Natalie s trubkou. V tu chvíli si člověk musel položit otázku, kde se taková síla, kterou do toho naprostého finále dávala, v takto hubené zpěvačce vlastně bere. Není proto divu, že ve výsledku opouštěla sál Státní opery za mocného aplausu vestoje.

Jaká tedy vlastně byla Natalie Cole včera večer v Praze? Jednoduše Unforgettable - Nezapomenutelná.