Se jménem Michal Hrůza si nelze nespojit jeho bývalou skupinu Ready Kirken, sympatickou kytarovku, která sice působila v mantinelech středního proudu českého pop-rocku (jindy spíš nadávka), přesto ale uměla složit dobrý hit i pro pokročilé a náročnější posluchače. Zatímco přeživší původní skupina fungující i bez Michala spíš tápe a jen marně bojuje o poslední naději na zachování slušného postavení na tuzemské scéně, Hrůza na jejích vlnách brázdí bez nejmenších problémů jedna radost. Se svou Kapelou Hrůzy skládá a nahrává dobré desky, které pravidelně nabízejí několik výborných hitů. A jestliže s předchozím počinem "Noc" trochu hudebně a náladově odbočil, s aktuální nahrávkou se opět vrací do míst, kde se mu daří asi nejvíce.

Album obsahuje pouze deset skladeb: není to sice bůhvíjaký autorský nářez, na druhou stranu ale deska příjemně plyne a není zahlcena zbytečnými druhořadými písněmi, které by ji pravděpodobně jen rozmělňovaly. Takto nám Michal Hrůza předložil deset velmi zdařilých pop-rockových novinek, které mají duši, dobrou melodii, jednoduchost a nepůsobí nijak zbytečně lacině. Žádné přitroublé popěvky ani pubertální texty o ničem nečekejte. Témata jsou sice tradiční (láska, vztahy, život), ale podané s nadhledem a rozumem, což v rámci žánru působí přinejmenším vzácně.

O post největšího hitu kolekce se mohou prát hned tři chytlavé songy. Kandidátem číslo jedna je jistě úvodní písnička "Zakázané uvolnění", která byla vybrána pro nový stejnojmenný film režiséra Jana Hřebejka. Pozadu ale nezůstává ani následující duet "Duše do vesmíru" s hostující Klárou Vytiskovou z Toxique, se kterou si na novince střihl ještě neméně povedený cajdák "Venuše". Klasickým hitovým produktem je i "Světozor", jenž svou náladou připomíná kirkenovského "Winstona Smithe".

Chutným zákuskem se pro posluchače stává také melancholická balada "Sněhulák", která desku uzavírá a taktéž patří k jejím nejzajímavějším položkám. Po finském městu pojmenovaná "Rovaniemi" zase zaujme podobností s tvorbou Petra Muka. Vrcholů a zajímavých momentů ukrývá "Den" skutečně hodně, najít slabší místo proto není jednoduchým úkolem. Snad jen "Slunce" lze snadno zaměnit s některými z dřívějších hitů šikovného autora, navozuje tak v posluchači lehký pocit déjà vu. Ale to je pouze malý škraloup na jinak zdařilém albu, které se může hrdě přidat ke svým starším a úspěšným bráškům.