Snad každý hudební kritik se musel na novou desku Karla Gotta kvůli několika prohlášením o tom, že se chystá cosi převratně nového, alespoň trochu těšit, nebo dokonce netrpělivě očekávat, co že nás čeká tak zásadního. Nové album nazvané "Pokaždé" zasáhlo posluchačskou veřejnost jako blesk z čistého nebe, ovšem už po prvním poslechu se může vmísit lehké zklamání. Kolekce sice zní trochu jinak, než jak jsme mistra zvyklí slýchat, ale nepřináší nic tak zásadního, aby o tom bylo třeba mluvit nahlas. Ale popořádku...

Karel Gott se inspiroval u kolegyně Heleny Vondráčkové a pro svou novou hudební image vybral spolupracovníky z jejích úspěšných desek "Vodopád" a "Helena 2002", včetně producenta Stano Šimora, který se však na desce nepodílí autorsky. Přesto se o přísun hudebních nápadů postarali světem (nebo republikou) protřelí muzikanti jako John Capek, Lešek Wronka, Petr a Pavel Orm nebo Šimon Kalousek. Už titulní píseň "Pokaždé" navozuje atmosféru celkových změn. V oblasti aranží zní hodně podobně jako zmińované album Heleny Vondráčkové, ovšem stejné výrazové prostředky po téměř dvou letech neznamenají zdaleka totéž. Úvodní skladba je přesto rádiovka jako vyšitá, při jejímž poslechu se vám do hlavy určitě nevloudí nějaký nepříjemný pocit. I když se mistr podle vlastních slov nechal pro nové album inspirovat svými vrstevníky v zahraničí, výsledek přináší spíš průměrný zážitek. To, co před rokem nebo dvěma byla v našich zeměpisných šířkách veliká událost, už dnes neznamená téměř nic. Podnětem pro poměrně vydařenou skladbu "Jako James Bond" byla podle Karla Gotta písnička Toma Jonese nazvaná "Sexbomb", což je na první poslech dobře poznat, ale celkově vyznívá písnička spíš jako hodně silná muzikálová melodie. Text na hudbu dvojice Petr a Pavel Orm napsal Ondřej Hejma, který v osmdesátých letech podomácku vyráběl dabing právě k filmům s Jamesem Bondem.

Deska obsahuje dvanáct skladeb, které znějí docela příjemně, přesto to je pořád ten starý Karel Gott, do jehož písní se občas vloudí i nějaký ten aktuálně znějící zvuk. Melodické linky jsou stále podobné tomu, co mnohonásobný Zlatý slavík předváděl doposud, typickou ukázkou je pomalá nahrávka "Isabel". Trochu nově zní skladba "Náhodou". Aranžmá, které evokuje atmosféru z desek americké dívčí formace Destiny's Child sice v kontextu s barvou hlasu Karla Gotta nezní bůhvíjak, ale celek vypadá poměrně slušně. V následující "Stíny nás dvou" je to zase tak trochu Ricky Martin, kdo inspiroval, ale v tomto případě to není na škodu. Pořád se totiž bavíme jen o průměrné popové desce.

Interpret sám mohl být při výběru spolupracovníků trochu odvážnější, nemám na mysli Stano Šimora, ale spíš autory jednotlivých písní. Tituly jako "Už vítr to svál", "V zahradě snů", nebo "Tancuj Karolíno" znějí solidně, mám-li ovšem ohodnotit originalitu nápadů, či vliv nových trendů, zjišťuji, že na albu mnoho takové najít nelze. Nejsvětlejším okamžikem je roztancovaná pohodovka "Vím, jak se dá žít", která veškerou předchozí šeď během necelých čtyř minut sfoukne a poopraví celkový dojem závanem příjemných změn.

Album "Pokaždé" je sice zřejmě nejlepší Gottovu deskou od "Posla dobrých zpráv" z druhé poloviny osmdesátých let, ale vzhledem k výše zmiňovaným proklamacím o malé hudební revoluci se dalo čekat mnohem víc. Pokud však bude chtít Karel Gott zásadně aktualizovat svou hudební tvář, musí se odvážit k větším experimentům a přestat hrát na jistotu s osvědčenými jmény. Obava z neúspěchu je ale zřejmě tak velká, že se něčeho podobného hned tak nedočkáme.