Divadelní prostor bývalého františkánského kostela překvapuje intimitou a útulností. Stejně jako Rufus Wainwright, známý jako barokní aranžér a multižánrový skladatel, se jeví mnohem přirozenější a přístupnější než je jeho vnímaný mediální obraz. Míchající folkový songwriting a pop-rockovou přístupnost s gospelovým nadšením a operní pompéznosti, v Praze představil svůj repertoár ve velmi skromné podobě, ale stále se silným broadwayským pocitem.

Návrat Rufuse do Prahy začal s "Grey Gardens" a ironickými obchodními řečmi, kterými okomentoval zmíněný výběr a především jeho deluxe verzi, ze které hned zazněla následná "The Maker Makes", původem s filmu "Zkrocená hora". Během skladby "Vibrate" hlas Rufuse postupně získával síly a pevnosti, po změně klavíru na kytaru nastal čas na víc rock'n'rollové písně a historky o koncertním životě a roztrhaných kalhotech. Fakt ne moc pěkných. Zpátky u klavíru pak Rufus sdílel s publikem reflexe, že během probíhajícího turné nemusí promovat žádný nový materiál, trápit své fanoušky skladbami, které vlastně vůbec neznají a konečně může hrát jenom to, co si umane. A právě možná i proto se rozhodl náhle představit dvě zcela neznámé písně. První "Argentina", byla věnována jeho touze po manželovi skladatele a druhá "Friendship Is The Wind" pojednávala o všeobecné síle přátelství.

Před několika lety Rufus Wainwright napsal svou první operu "Prima Donna". V současnosti se snaží získat finanční prostředky na její vydání na fyzickém nosiči, kvůli chybějícímu zájmu velkých labelů. Každý tak může k tomu přispět prostřednictvím jeho webových stránek, on sám dokonce považuje crowdfundig za nejlepší věc pro operu v dnešní době. Což právě je stejný názor jako ten, který prohlásila ve svém nedávném vystoupení Amanda Palmer, taktéž propagovala přímá spojení mezi umělci a publikem. Zajímavé je, že to nebylo poprvé, co jsem pomyslel během tohoto večera právě na Amandu. Přirozenost, skromnost vyjádření a smysl pro humor jednoznačně spojuje tyto dva umělce.

Po fragmentech ze zmíněné opery ve francouzštině jsme mohli pozorovat pravý herecký výkon Rufuse a jeho nevlastní sestry Lucy Wainwright Roche v roli Lizy Minnelli. Samozřejmě zazněla dokonalá píseň "Me And Liza" a spolu s Lucy zaspívali ještě dvě následující, mezi nimi byla i hitová "April Fools". Jen škoda, že humoristický vrchol koncertu, typicky americký, nebyl až tak pochopitelný pro zdejší publikum. Jinak velký potlesk pro Lucy, která pro Rufuse byla nejen roztomilý a úspěšný předskokan, ale skutečný support a parťák na scéně v jedné osobě, vtipně a absurdně kontrující občas až moc těžkotonážní teatrálnost koncertu.

V hlavním bloku jsme uslyšeli ještě mimo jiné tyto výborné skladby: "Going To A Town" nebo "Cigarettes And Chocolate Milk" na úplný závěr. Během přídavků určitě musel zaznít cohenovský/shrekovský song "Hallelujah". Ano, je to největší klišé na světě, ale okouzlující i ta nejtvrdohlavější srdce. Finální emoce protlačily lehkou únavu. Kousek Broadwaye na náměstí Republiky byl fakt úžasný zážitek, ale chyběl tomu pocit multižánrovosti původní tvorby Rufuse Wainwrighta a skoro dvě hodiny v tak skromných aranžmá mohlo být pro některé až moc velké sousto.