Proslavit se pomocí předělávky - to rozhodně není nic nového pod sluncem. Svou kariéru na tom velmi slušně rozjel třeba takový Adam Lambert ("Mad World") a do správných kolejí se ve své době dostala i Whitney Houston se skladbou "I Will Always Love You", o které už dnes pomalu ani nikdo neví, že ji původně nazpívala country diva Dolly Parton. Stejně tak se začalo prášit na docela slušný hit "Impossible" od barbadoské r'n'b zpěvačky Shontelle z roku 2010. Nyní může Arthurovi vroucně děkovat, že díky němu si na její písničku vůbec někdo vzpomněl. A co s ní ten James provedl? Rozhodně jí dodal větší dynamiku, emoce, důraznost. Originál má ale taktéž něco do sebe.

Známky toho, že se bude jednat o tak trochu divoký koncert, se projevovaly už mimo pódiové prostory, když se dav málem rozmačkal na kaši v úzkých vstupních dveřích. Samozřejmě proto, aby nejvěrnější fanoušci zaujali vhodné pozice podél slavného lucernového půlkruhu, a mohli si tak na svém oblíbenci spočítat každý chlup. Nadšení z udatně dobytého prostoru přímo pod pódiem ale začalo postupně opadat. Všeobecně nepopulární čekání na hlavní hvězdu večera velmi ztížil všudypřítomný cigaretový kouř, který postupně pronikal do plic všech těch, kteří přišli jenom na koncert a nad neschopností vydržet bez cíga kroutili hlavou a drželi před ústy kapesníky. Minuty plynuly, ale na scéně stále nikdo. Čekání, čekání a zase čekání - pro interprety poslední možnost pokecat si v zákulisí o tom, jaké je dneska počasí, ale pro fanoušky nesnesitelné utrpení, o kterém hudebníci dělají, jako by ho neviděli.

Začouzený sál se však nakonec dočkal. Sice ne Jamese Arthura, ale Adama Mišíka. Český Justin Bieber, jak se mu trochu pejorativně (a hlavně ne úplně oprávněně) přezdívá, předvedl vskutku velmi podařený set plný ideálních písní na rozehřátí publika. Ve své červené kšiltovce jako videoherní hrdina Mario skákal z jedněch hlasových poloh do druhých a nevypadal při tom, že by mu to působilo sebemenší problém. Jeho bravurní pěvecká technika se snad nejvíce projevila v coveru Bruna Marse "When I Was Your Man", kdy se barem pronesl nejen povzbudivý ryk, ale i zaražené ticho, jako kdyby nikdo nevěřil, že tu skladbu umí někdo zazpívat možná i lépe než původní interpret.

Ačkoli se Mišík opravdu vytáhl a dokázal diváctvo strhnout, stejně se nic nevyrovnalo tomu, když na pódium začali vycházet jednotliví hudebníci a na konci tohoto průvodu se zjevil, dle slov fanynek úpa dokonalý, James Arthur. Oděný v obyčejném triku a džínách třímal v rukou fotoaparát a neváhal si rozjařený kotel vyfotit. V tu chvíli bylo také jasné, že lidé s citlivým sluchem musí ihned pryč. Ženská část publika se totiž zřejmě rozhodla stanovit nový rekord v decibelech fandění, a tak byl jejich vřískot/pískot/jek dost pravděpodobně slyšitelný až v domovině zpěváka. Jejich nadšení lze samozřejmě pochopit, ale postupem času se situace vyvíjela tak, že polovina obecenstva ječela, zatímco druhá polovina si přikrývala všechny možné otvory, jenom aby jim nebyla způsobena nějaká újma. Ostatně sám Arthur podotkl, že "You are a really loud crowd.". A pak jakoby nic dodal: "Fakt!" (možná to bylo fucked?).

Vystoupení vítěze X Factoru zpříjemnila významná událost - slavil totiž v den koncertu šestadvacáté narozeniny, ihned po druhé písni se tak ze všech stran začal ozývat popěvek "hepy brdéj tu jů" a na scénu se sesypal nával plyšových výrobků. To dojatý hudebník ještě nevěděl, že ho později čeká i dort. Nicméně vraťme se ke koncertu samotnému. Je třeba poznamenat, že první dvě písně zněly v podstatě jako instrumentální verze, neboť hlas zpěváka nešlo absolutně slyšet. Což byla škoda, protože u čtvrté skladby "Roses" se potvrdilo, jak nádherným vokálem James disponuje a jak dobře si je vědom, kam až jeho pěvecké schopnosti mohou zajít. Záskoku za Emeli Sandé ve studiové verzi se úspěšně zhostila jedna z back-vokalistek a interpret mezitím prsty střílel do publika "bang, bang bang".

Na všechny kousky reagovalo obecenstvo stejně skvěle, znalo v podstatě každé slovo textu, ale po každé skladbě nemohli někteří ani pořádně zatleskat - buď si museli zakrýt uši, nebo přeřvat ostatní. Sám zpěvák si je své obří popularity velmi dobře vědom. Jakmile do předních řad nastavil jednu ze svých bohatě tetovaných končetin, byla mu téměř ihned málem ukousnuta. Hodně se snažil, aby žádný kousíček pod pódiem nepřehlédl, a kdyby mohl, tak by si plácnul snad s každým fanouškem, každému by rozdal podpis a s každým se vyfotil. "Jenže to bych pak nemohl nic zahrát," povzdechl si a jelo se dál.

S ohledem zpět ale lze konstatovat, že navzdory očekávání by se "Impossible" jako vrchol večera zase tak úplně označovat nedalo. Vrcholy totiž přicházely už v průběhu vystoupení a mladý Brit tím jednoduše prokázal, že už bylo dost přídomku one hit man a jeho eponymní deska skýtá dobrého materiálu dost. Totálně strhnout dav včetně barmanů dokázal s "Lie Down" (ta se skutečně povedla), "Get Down", "Emergency" či už zmiňovanou "Roses". A jak se tedy během večera projevil ten slavný X faktor? Pro každého návštěvníka vězel nejspíše v něčem jiném. Někdo se do pohledného mladíka s nevinnou tváří ještě více zabouchl, jiné přesvědčil svým humorem (moment, kdy parodoval fandění mužské části obecenstva, byl jednoduše výborný, stejně tak jeho snaha pronést "miluju tě"). Každopádně nikdo nepochyboval o zpěvákových nadprůměrných pěveckých dovednostech.

Večer se povedl, ale pro příště si dejte všichni pozor - děsivě oddané fanynky neměli jenom Lunetic. Mohlo to být lepší i zvukově (tentokrát nebyl háček v bicích, ale v mikrofonu zpěváka) a v Lucerna Music Baru by se konečně mohlo přestat kouřit. Samotnému Jamesovi nelze ale vytknout téměř nic. Možná by jen měl pokárat basáka, který se tvářil, jako by ho pohled na zpěvákův zadek mučil.