Kdo v pátek navštívil Pilot Klub, odcházel z něj dost možná se smíšenými pocity. Ale ne proto, že by snad oba interpreti nenaplnili očekávání co do pódiové i zvukové performance nebo nestoprocentní účastí. Emoční rozpolcenost pramenila z konceptů obou formací. Zatímco z debutové desky Prodavače je cítit bojovnost individuality za to, že si jí a jejích životních pocitů někdo všimne, tedy naděje, "Sound Of Unrest" na možnost dobrých vyhlídek už dávno rezignoval a zbyla jen duševní vyprahlost a smíření se s vlastním osudem. Zvukově i textově mají obě nahrávky svébytně vypracované atmosféry a vlastní prostor, jenž není přístupný pro každého.

Právě to se dost možná projevilo na účasti akce. Na jednu stranu postávali v notně zamlžených prostorách klubu návštěvníci poměrně daleko od sebe a sál působil spíš poloprázdně než poloplně. Na tu druhou si obě kapely (už svým nehitovým, u Prodavače hitovo-nehitovým, repertoárem) přišli poslechnout lidé, jež to skutečně zajímá. Přitom se nevylučuje, že většina z nich měla k členům blíž než z čistě posluchačského hlediska.

Když mi pak pár minut po osmé u vchodu po dotazu, kdy začnou hrát, Pavel Kabelík řekl, že "už teď, ale že bude muset nejdřív najít zbytek kapely", přebrat si to jako aroganci by byla arogance sama. I přes facebookovou výzvu, ať to zkusíme stihnout na osmičku. Už jen proto, že se Prodavačův frontman nechal slyšet, že hudební ambice nepřebíjejí prostou radost ze hry. Přehnané manýry se ale nekonaly - členové v punkovém duchu takřka bez ladění (pokud nenaladili dříve) čapli nástroje a ohlásili start zpěvákovou výzvou (parafrázováno): "Až si to tam na baru všechno vyřídíte, nakoupíte potřebné drinky, přijďte blíž." Žádnej stres, žádnej ples.

Poslouchat Prodavače naživo je vážně zábava. A nejen pro groteskní komentáře Pek.la třeba ve chvíli, kdy místo jeho projekcí, které dělal ten den v práci, září přes půlku plátna nejmenovaná značka počítače. Člověk přijímá slova niterních textů (případně se s nimi ztotožňuje a jeho tvář mimoděk zdobí úsměv těžko uvěřitelnou návazností na vlastní život) a při tom se mu těžko odpírají pohyby na popově chytlavé, matematicky přesné bicí. Přesto zní absurdně označovat tvorbu čtveřice za taneční. Pokud má někdo pro tenhle spor logické odůvodnění, sem s ním. Diskotéka pro introverty a detektivy vlastních pocitů se jeví jako dokonalý ekvivalent pro živého Prodavače.

Kromě šlapavých beatů vylezla mnohem víc na povrch ještě Pe.klova kytara - oči bestie byly najednou o dost hlubší. Echovitost nástroje se příjemně párovala s předákovým šeptavým zpěvem. Niternost velkolepých "Malých rájů" se díky tomu znásobila. S tlumenými barevnými světly nad pódiem v tmavém klubu jakbysmet. Intimní věci přece za světla nevyniknou. "Tichá pošta" se svým meditativním úvodem a slovy "v rádiu říkaj', že jsme zase v hajzlu" a "Autopilot" jako albová katarze byly jasnou volbou pro ohraničení setu. Stejně jako zařazení zvukově neuvěřitelně snových písní "Hvězdný války" a "Jaká je barva tvojí noci?" ze skvělého EP "Duchové".

Žádné cavyky, končit se musí v deset, a tak se hypnotické zvukové provazce začaly z reprobeden linout do prořídlého publika. A poměrně dlouho se na tom nic nezměnilo. Trenčínští Autumnist nejsou kapelou s repertoárem na první dobrou. Ten zprvu působí jako podkres - čehokoliv - ale o to víc je vzrušující, jak si polehoučku omotává posluchačovu pozornost. A ty projekce! Krátké, svérázné černobílé filmy jako z minulého tisíciletí s odkazem na industriál a s hlavami hostujících zpěváků na albu přes celou plochu, co vypadají jako poslové mrtvých s důležitým sdělením. Pozorovat střídavé záběry na rychle se točící tanečnici a na zvrhle vyhlížejícího pána v letech, mezi jehož destičkami v rukou probíjí blesk vlnící se přesně jako sukénka umělkyně, neskutečně baví.

Zvukově lze Autumnist připodobnit k Massive Attack nebo k hodně, hodně potemnělému Floexovi. Základ tvoří nečekaně harmonická dvojice počítačových a živých bicích nejčastěji v trip-hopovém rytmu. Nadstavba se pak s každým singlem proměňuje a změkčuje přísné žánrové hranice jazzovými, industriálovými či post-punkovými prvky. Ve výsledku se posluchač brodí slizkým močálem psychedelie. Není radno pouštět tuhle muziku depkařům. Vážně.

Label Starcastic si u obou vydaných desek může udělat fajfku. Spokojenost všech: splněno. Vkročit do nového roku s tak povedenými nahrávkami s sebou vleče euforii. Jen tak dál.