Máte už v hlavě vymyšlený chytlavý nadpis, perex, hotovou celkovou představu o koncertě a najednou vám vše zboří... Kanye West. Ale vy ani nejste naštvaní, naopak jste v extázi, vždyť zcela nečekaně vidíte vašeho nejoblíbenějšího umělce, zběsile paříte a zapomínáte, že jste si zaplatili za nějakého Drakea a The Weeknda.

Ale pěkně popořadě. Tito dva Kanaďané totiž za výlet do Berlína rozhodně stáli. Drake i novým albem "Nothing Was The Same" dokázal, že v rapu mu to nebývale dobře jde a The Weeknd nás uceleným debutem "Kiss Land" ujistil, že kvalita mixtapů nebyla náhodná. Hudební výlet za tím nejlepším z hip hopu a r'n'b tak volně navazuje na loňské německé reportáže z Macklemorea (Berlín ) a Franka Oceana (Mnichov).

Ten je právě jedinou žánrovou konkurencí pro Das Wochen(e)nda, a tak lze oba koncerty srovnat. Zatímco Frank si libuje v intimitě, Abel dá na impozantnost projevu. S kapelou se do toho hned při úvodním "Belong To The World" pořádně opřel. V tom hlavním jsou si však rovni: dokonalém vokálním projevu.

The Weeknd si sice do některých refrénů zval sebe samého z playbacku, stejně jako později Drake, suverénnost a čistota jsou však slova, která jeho vokál vystihují. Zářil v pomalém, vysoko položeném "High For This", tanečním "Wanderlust" i manikálně provedeném "House Of Balloons/Glass Table Girls". Při této skladbě ze stejnojmenného prvního EPčka vyniklo jednoduché předpódium složené pouze ze světel s výbornou dramaturgií. A to stále nebyla hlavní hvězda.

The Weeknd začal ve 20 hodin (a na sekundy přesně, ti Němci!) a po pětačtyřiceti minutách stage opustil, abychom stejnou dobu čekali na Drakea. A rozhodně jsem nečekal, že uvidím nejhezčí pódium, užiji si nejlepší světla a uslyším největší aparaturu. V kategorii halových koncertů si vystoupení v o2 Worldu odnáší hned tato tři osobní historická prvenství.

Drake se asi inspiroval u jeho mentora Kanyeho Westa a po vzoru amerických turné k jeho deskám navrhl minimalistické, přesto monumentální kulisy pro svůj koncert. U země i stropu se nacházel mohutný kruh s tlustým prstencem a všemi stěnami fungujícími jako projektory.

Kapela sídlila uprostřed spodního kruhu a Drake obíhal kolem ní. Protože byl prstenec nainstalován pod výrazným úhlem, poprvé se nám Aubrey Drake Graham představil na jeho vrcholu skoro jako Bůh, s monstrózní zakřivenou obrazovkou po celé stěně za ním. Vrchní prstenec pak tvořil téměř svatozář. A jeho prostřední část jarmulku, kdybychom si dělali srandu z jeho víry.

A zatímco já jsem dopředu více věřil mému oblíbenému Weekndovi, Drake mě brzy přesvědčil, že jsem o něm pochyboval zbytečně. Maximálně projevoval sílu jak v pomalých skladbách, které jinak na albech přeskakuji, tak v těch rapových.

Celkově zaznělo téměř čtyřicet písní, velkou měrou také díky tomu, že se na publikum valil jeden featuring za druhým. Sekvence "Pop That", "No Lie", "Love Me" a dalších hostovaček pro French Montanu, 2 Chainze nebo Lil Waynea jasně předvedla, že se Drake upisuje jen těm nejlepším peckám.

Hned po úvodním "Tuscan Leather" a "Headlines" si pro "Crew Love" pozval The Weeknda a v polovině koncertu pódium zkrásněla Jhené Aiko. Dohromady zazpívali skladbu "From Time" a Jhené samostatně "The Worst". Drake si na chvíli odpočinul, když následoval DJský set, díky kterému jsme ale nakonec nezapomenutelné staré hity "Best I Ever Had", "Over" či "Forever" slyšeli pouze takto a ne naživo.

To nejlepší si tak interpret schoval až do poslední čtvrtiny stominutové show. Ta začala s r'n'b hymnou "Hold On, We're Going Home", při níž si pozval jednu divačku a zazpíval skladbu přímo jí, nechyběly ani pusy a objetí.

A poté se konečně sestava reproduktorů, nejen na halu v naprosto nevídané formě, mohla konečně urvat ze řetězu, když zazněly "Worst Behavior", "Fuckin' Problems" či "HYFR (Hell Ya Fucking Right)". Tu doplnily vysoké ohňové efekty, jeden z mnoha působivých doplňků celé produkce.

A tedy k tomu třetímu superlativu: nejlepší světla, projekce a jejich dramaturgie. Obrovské sady reflektorů, LED zářičů, laserů i stroboskopů vytvořily pro každou píseň unikátní atmosféru s pohyby a synchronizací přesně do hudby. Byla to radost sledovat. Maximálně vkusné byly i projekce na prstencích a na celé zadní stěně, do kterých byly vedle obrazů hodících se ke skladbě také komponovány živé záběry z pódia.

Konstrukce zavěšená ze stropu poté nabídla ještě jedno překvapení: rozlehlou kruhovou lávku, po níž se Drake prošel nad našimi hlavami a zarapoval nám doslova do obličeje a ve freestylu zmiňoval jednotlivé fanoušky, na kterých mu spočinul pohled. I díky tomu byly fotky z mobilu nakonec použitelné jako ilustrační do článku.

V této chvíli jsem byl přesvědčen berlínský zážitek chválit, očividně to ale šlo udělat ještě lépe. Když se rozezněl beat z "Black Skinead" a na pódiu se objevil ještě jeden černoch, nemohl jsem uvěřil mým jednodioptriovým očím.

Pár zmatených pohledů nahradila euforie, kterou sice spolustojící tolik nesdíleli, znovu vidět nejoblíbenějšího umělce je však zážitek, který musí chápat. Kanye West se nejspíš nudil na hotelu s Kim a miminem, a tak vyrazil rozbít arénu a dát šestnácti tisícům lidí nezapomenutelný zážitek. A bestiálně agresivní "Black Skinhead" si prostě nešlo neužít.

I při závěrečném "Started From The Bottom" jsem si stále opakoval, že tak neuvěřitelný zážitek jsem nečekal. Jedna noc v Berlíně dala více než celá historie Hip Hop Kempů.