Každý, kdo si poslechne tvojí novou desku, se musí hrozně moc divit, jak velkou změnu zase Jana Kirschner udělala.

Smích.

Je milé vždycky sledovat novináře, kteří přijdou, a řeknou: "Je to super, ale když jsem si to poslechl poprvé, bylo to takové zvláštní".

Ale ono to tak je. Podobné to bylo i u "Krajiny roviny". Všichni se tenkrát divili, kam ses to posunula. A teď jsi nabrala zase úplně jiný směr.

Když si to teď zpětně uvědomuji, tak "Krajina rovina" musela, po desce "Shine" působit hrozně šokujícím dojmem. Ale já jsem to tenkrát vůbec nevnímala. Buď jsem byla tak strašně zamilovaná, nebo úplně mimo, ale fakt jsem byla přesvědčená, že ta deska, kterou jsme nahráli za pár dní na Moravě, a pak se to několik měsíců upravovalo postprodukcí, je úplně úžasná, krásná a přístupná. A vůbec mi to nepřišlo tak daleko od mé popové tvorby. Když jsme to tehdy poslali na firmu, tak tam na dva dny úplně zmlkli. Byli v šoku. A pak napsali: "Je to asi nějaký druh umění". A já byla zklamaná a vytočená. Říkala jsem si: "Je to přece jen hudba". I teď je to pro mne zase jenom hudba.

Ale zase úplně jiná.

A já to zase asi nevidím. Asi se mi hranice posunuly někam jinam a už nejsem schopná to celé objektivně posoudit. Musím ale říci, že tato deska byla jiná. "Krajina rovina" byly vlastně jen písničky, které Eddie nějakým způsobem vyprodukoval. Ale tady to často byly i kompozičně vymyšlené věci. Nebyly to úplně moje autorské věci. Takže byla veliká výzva vkládat se do už napsaných kompozic. To vůbec není lehké. A i já jsem si musela na tuto polohu zvykat. Je paradox, že jsem desku jako celek pochopila až teď, po odehrání koncertů. Pochopila jsem, jaká je a co pro mne znamená.

Z tvé tvorby je cítit, jak moc máš ráda změnu. Ty ten progres nevnímáš?

Určitě vnímám, že je tam velký posun od alba "Shine" nebo "Veci čo sa dejú". Na druhou stranu vnímám nit, která jde přes všechna ta alba. Stále je tam otisk té Jany Kirschner. V melodiích, v textech. Ale máš pravdu. Já to tak v životě mám. Nechci zůstávat na místě.

Takže žiješ v Anglii, na Slovensku, v Česku…

Ano. Miluji cestování a opravdu mám stavy úzkosti, když bych měla na jednom místě zůstat déle než dva týdny. Potřebuji změnu. Ale doufám, že se to ve mě časem uklidní. Co se hudby týká, tak mám momentálně pocit, že "Moruša" je jeden z mých vrcholů. A momentálně si neumím představit, kam bych se mohla posunout dál.

Umíš si představit, že bys zas dělala ty jednoduché popové písničky?

V tom západním popu stále existují věci, které mne baví. Dokážou nadchnout. Třeba Lana Del Rey. Ona je na pomezí popu a amerického folku, možná písničkářství a blues. Všechno dohromady. Když vyšla deska "Born To Die", byla jsem nadšená. Nebo Adele. To jsou věci, které mám ráda a totálně jim věřím. Takže se popu nebráním. Ale nebaví mě trefovat se do československých šablon - tady dáme kytarové sólo, bude to dlouhé tři a půl minuty, dva refrény na závěr, a ať to má rádiovej formát. To mě nebaví. Ale jednoduché melodické písničky miluji a stále mi jsou blízké.

Z "Moruše" na mne hodně dýchá slovanství. Cítím to dobře?

Cítíš, Je to tak. Celé to začalo, když jsme minulý rok dělali projekt After Phurikane, v němž Jozef Lupták a Boris Lenko zpracovali staré romské písně. Pak Eddie dostal nabídku udělat hudbu k filmu, který se ale nakonec nerealizoval. Měl to být film o sto letech hudby v Bratislavě. To bylo strašně zajímavé. Během té práce jsme si vyslechli hudbu, která prošla Bratislavou. Od starých jazzových věcí, hudby ovlivněné Vídní, byl tam František Krištof Veselý. To jsou tak skvělé věci. Písničky jako "Skôr než odídeš", kterou pak nazpíval Milan Lasica. Nebo 70. léta a Dežo Ursiny. Collegium Musicum, Marián Varga a další. To byl další projekt, který nás zavedl do minulosti. A pak chtěl ještě jeden kamarád v Praze dělat film o cestování v čase. Během toho jsme se dostali ke Zdeňkovi Liškovi, Jaroslavu Ježkovi. Najednou se na nás začaly nabalovat tyto staré věci. Všechno se začalo točit kolem nostalgie. A tak jsme úplně přirozeně začali tvořit pod jejich vlivem, pod vlivem folklóru nebo romské kultury. I pod vlivem lidové hudby, která mne zaujala už na "Krajině rovině". Všechno se ubíralo směrem nazpátek, do historie, a tak vzniklo to první album "Moruša Biela". Malá pocta tomu, co tu bylo, bylo to krásné, sedl na to prach a teď jsme to znovu objevili. A určitě je to hodně slovenská deska.

Proč Moruše?

Právě moruše jako strom je symbolem té nostalgie. Najednou jsme začali jíst kiwi a manga a tropické ovoce a na moruši, spojenou s naší zemí, jsme zapomněli. Zajímavé je, jak se to s moruší všechno propojuje. Album jsme vydali u Slnko records. Jeho zakladatelé si asi před dvaceti lety zasadili na dvůr právě moruši. Ten kruh se tak náhodně propojil. Myslím si, že ten strom má nějakou magickou sílu. Lidi, kteří neměli v tom projektu být, moruše setřásla. Fakt. Občas přišel nějaký manažer, který měl velké plány, jak to lidem natlačíme, a já jsem se vždy smála, do kdy to ten člověk vydrží. Takových lidí bylo asi pět. Jakmile měl někdo postranní úmysly, tak moruše zasáhla a samo se to vyřešilo. A ten člověk odešel.

Nostalgie sálá i z tvorby Michala Horáčka, s kterým také spolupracuješ.

Byla jsem oslovená, abych spolupracovala na "Českém kalendáři", ale zpívám tam jen jednu malou věc s Vojtou Dykem. I když Michal Horáček i Michal Pekárek chtěli, aby toho bylo víc. Ale neměla jsem na to moc prostoru, protože jsem se soustředila hlavně na "Moruši". Ale Michal Horáček napsal ještě další text, který na "Českém kalendáři" není. Ta písnička se sice na "Moruši bielu" nedostala, ale máme jí nahranou. Je nádherná, jmenuje se "Břečťan zapomnění" a asi ji někde vydáme. Je o tom, co obrostl břečťan, ale není to na první pohled vidět. Je to silně propojené s tou nostalgií.

Jaká bude "Moruša čierná"?

Ta je víc podobná "Krajině rovině". V zásadě je tu použito stejných nástrojů, ale samotný úvod té desky je strašně odvážný. Je to úžasná, silná, fantastická improvizace. Ale na úvod desky je to opravdu odvážný krok. Pak se ta deska ubírá v podstatě písničkovou formou.

To je zajímavé, že ti úvody alb vycházejí tak odvážně. I na "Moruši bílé" je ze začátku hodně těžká písnička "Až príde večer".

Máš pravdu. Já jsem s tím, abychom tu písničku dali na úvod, hodně bojovala. A ona je i strašně těžká. Jednak je šíleně vysoko a pak je to úplně suché. Bez efektu. Dalo by se to udělat líbivě, ale já chtěla, aby to nechalo člověka napnutého.

Je fakt, že když jsem to pouštěl kamarádům, tak říkali - "aha, tohle je ta nová deska" a trochu se toho lekli. Na úvod je to hrozně odvážné, možná to i může...

...člověka odradit. Já to vím. Ale taková je práce s Eddiem. Já to pochopila už na "Krajině rovině". On muzikanty posune a dotlačí tam, kde ze sebe dostanou maximum. Možná i něco, co ani netušili, že v sobě mají. A to dělá i mně. Pak o tom přemýšlíš a říkáš si - "tohle přece nemůžeme udělat, to si nemůžeme dovolit." A on říká - "proč by sis to nemohla dovolit? To je hudba. Zkus ty lidi posunout, něco je naučit. Neujišťuj je jen v tom, co už znají a čekají. Občas je potřeba je šokovat." A mně se to tak líbí. Ale uvidíme, jestli kvůli tomu neskončíme hladoví. Za pokus to stojí.

Když jsme se minule bavili o "Krajině rovině" tak jsi říkala, že je to poslední deska, kterou nahraješ s vydavatelem. Jak to teď probíhalo?

Nakonec jsem s Universalem ukončila smlouvu, byla to taková hodně dlouhá cesta. 29.prosince jsme rozvázali smlouvu a už 7.ledna jsme začali pracovat na nové desce. Nejdřív jsem si myslela, že si udělám vlastní label, ale pak jsem zjistila, že na to nemám buňky. Nejsem úředník a neumím tyto věci pojmout. Tak jsem si našla pro ten projekt partnera a sponzora. Pak jsme jednali asi se sedmi vydavateli, od nichž jsme měli nabídky, dokonce i s velkými vydavatelstvími, ale nakonec jsem nechtěla znovu vstoupit do jejich vod. I když tu je riziko, že mne to bude stát víc energie i financí a možná se mi to nikdy nevrátí. Jednání jsme začali se Slnko records, pak jsme o něm trochu pochybovali a přes další nabídky jsme se k němu nakonec zase vrátili. Jsem přesvědčená, že to bylo skvělé rozhodnutí.

Je nějaký rozdíl ve svobodě, kterou teď jako autor a interpret dostáváš?

Universal mi dával svobody dost. Oni mi do toho nezasahovali. Brali mne takovou, jaká jsem, i když čas od času přišli s nápadem, který nebyl zrovna nejlepší. Třeba když jsme chtěli prorazit v Česku s albem "V cudzom meste", tak chtěli, abych udělala duo s Lenkou Novou, která taky zkoušela prorazit. Asi něco jako Bananarama. Ale my jsme takové nápady vždycky hned zastavili. Bylo milé sledovat, jak chtěli zasáhnout do té produkce, ale vlastně se jim to nikdy doopravdy nepodařilo.

Asi před dvěma lety jsi dělala titulní písničku pro seriál který vysílala jedna slovenská televize. Tam tehdy došlo k nějakým problémům.

Nikdy předtím jsem nedělala hudbu do žádného seriálu. Tenkrát mi zavolal jeho tvůrce, a já mu řekla, že to zkusím. Měla jsem malou dceru a na žádnou velkou věc, na album, nebyl čas. Tak mi bylo sympatické zkusit něco takového. Nahráli jsme a dodali skladbu, která byla kompletně smíchaná, ale tvůrcům seriálu se nejvíc líbilo demo s kytarou a naprogramovanými bicími. To jim přišlo nejúdernější. Jenže já musím držet aspoň nějaký level kvality. Vzali si od nás všechny stopy a celé to předělali, nahráli nové bubny, nový klavír, který vůbec neladil. Byl to velký zásah do té skladby. Volala jsem jim a oni mi řekli, ať se s nimi klidně soudím, že jim je to jedno, alespoň získají publicitu. Tak jsem si řekla, že se na to vykašlu. Nakonec se ta písnička docela chytila. A já pochopila, jak televize fungujou. Pochopila jsem, že jim to tak prochází a že to není svět pro mne. Ale film by mě lákal. Mám ráda spojení obrazu a zvuku. "Moruša" je pro mě skoro jako soundtrack. Daniel Baláž dokonce řekl, že je jak soundtrack k slovenskému filmu, který už dlouho nikdo nenatočil.

To je pravda. Říkal jsem si, že by to byla skvělá hudba k filmu "Záhrada".

Ano, je to tak. To je přesně ono. Nějaký takový film nám teď chybí. Film "Magnolia" vznikl vlastně na základě písniček Aimee Mann. Paul Thomas Anderson je nejdřív slyšel, a podle nich k té hudbě napsal film. Vzniklo to opačně. Bylo by hezké, kdyby se nějaký filmař takhle nechal inspirovat "Moruší".

Ještě bych se vrátil k tvému mateřství. Jak moc tě při psaní desky ovlivnilo?

Ovlivnilo mě tak, že jsem se, jako umělec, obracela do té minulosti, k nostalgii. Má přítomnost byla zcela zabraná realitou dítěte. S dítětem musíš dodržovat jeho režim, nekonají se žádné dekadentní večírky, pokud nemáš nějaké lidi na hlídání. Ale my jsme oba chtěli být co nejvíc s naší dcerou, takže velká část našeho dne se týkala povinností kolem ní. A jako matka jsem moc neměla o čem zpívat. Psát o tom, co jsem aktuálně prožívala, by nebylo zajímavé. Takže jsem se vracela do světů, co jsem si vytvořila. Chodila jsem ke své moruši, chodila jsem na louky a unikala jsem někam jinam. Oproti "Krajině rovině", která byla velmi reálná. Tenkrát jsem řadu věcí intenzivně prožívala. Ale tady jsem chodila na výlety někam jinam. "Moruša čierna" už by měla být jinde. Už nejsem tolik svázaná těmi povinnostmi, tak věřím, že tam bude cítit kontrast.

Kdy by ta deska měla vyjít?

Plánovali jsme ji na jaro, ale všichni nás od toho odrazují a doporučují ji až na podzim. Takže to bude 20. října. Osmdesát procent desky je hotové, je hotový obal, chybí dvě nebo tři písničky. A pak je tu ještě ten Horáčkův "Břečťan", který se s tím možná propojí. A pokud ne, tak si snad najde místo někde jinde.