Právě vycházejícímu debutovému projektu skupiny Žáha "Soul Machine" předcházela už na podzim minulého roku malá předkampaň. Možná vzpomínáte na report z první Soul Machine Night z počátku října, kdy kapela poprvé vystoupila v rozšířené sestavě a s novým, ve studiu čerstvě zaznamenaným repertoárem. Na obsah recenzované desky jsme tedy do velké míry mohli být připraveni - jména všech skladeb figurují v koncertních playlistech už téměř půl roku. S vydáním desky přichází čas pro odpovědi na některé otázky, které se při koncertním styku s Žáhou nabízejí. Kromě možná zbytečných otazníků za představami, jestli má skupina se soul-blues-funkovými písněmi a anglickými texty šanci na chudém českém trhu prorazit, či jestli je potřeba podobnou hudbu konzervovat ve studiovém prostředí, se nelze vyhnout otázce nejaktuálnější - může podobně živelná a do velké míry na kontaktu s publikem založená muzika přežít i na studiovém záznamu?

Pokud by bylo třeba rychlé a zjednodušující odpovědi, pak by byla jasná - "ano". V případě Žáhy nejde jen o partu nadšenců přehrávajících oblíbené šlágry příslušných stylů a tvořících vlastní písně opakující oblíbená klišé (k podobnému pólu mohla mít blízko v době svého vzniku - tedy druhé půlce 80. let). Žáha je skupina profesionálů, a to jak instrumentálních, tak řekněme "produkčních". Kapela, zastoupená tiskovým mluvčím Philipa Morrise, bluesovým samorostem, vědcem-biologem, živícím se výrobou kytar, hudebním byznysem zběhlým kytaristou a dvěma výrobci reklam, si je vzhledem ke svým povoláním i k dlouhé zkušenosti se společným hraním, plně vědoma toho, s čím si může dovolit vylézt ven a co má šanci obstát.

Pětapadesát minut "Soul Machine" představuje zcela reprezentativní průřez žánrových i výrazových poloh, které Žáha prezentuje na koncertech. Ze svého přibližně tříhodinového playlistu vybrala tedy tu třetinu, která je sama o sobě kompaktní a dostatečně krátká na to, aby nezačala být monotónní (to se u živého vystoupení v nepříznivých konstelacích malé návštěvnosti a unavených muzikantů stát může). Jestli pravidelný divák při koncertech může nabýt dojmu jisté "ufunkovatělosti", pak mu pestrost "Soul Machine" určitě přijde vhod. Vedle pro Žáhu klasických funkovo-rockových vypalovaček ("She's Got To Get It", "Not Bad") se sem dostal i poměrně příjemný experiment s tanečnem, resp. kombinací disco rytmu s bodidleyovskou dřevní kytarou "What Mama Said", gospelové vokálně-akustické vložky ("Better Days Must Come", "It's Gonna Be Daydream"); jasně jsou zde obnaženy i poctivé bluesové kořeny kytaristů, bonbónkem pro fanoušky je akustická "senilní" (naživo jinak plně elektrifikovaná) verze "Don't Stop", nebo velmi "srdeční záležitost", jediná skladba s českým textem, "Dneska". Dechová sekce, se kterou Žáha začala spolupracovat až s nacvičováním repertoáru k "Soul Machine", zatím figuruje jen v některých skladbách (budiž jim přičteno ke cti a rozumnosti). Místa, kde jen neposiluje soulový nádech aranží ("People Wanna Dance", "Don't Push") a celkový výraz, naopak posouvá někam dál, představují okamžiky, které by se bez velkých rozpaků daly nazvat na desce nejdokonalejšími a nejvýraznějšími - kromě leningradskokovbojské dechovky "Wanna Take You Higher" sem spadá i titulní píseň "Soul Machine" - věru podivná směs klezmeru, funky a rock'n'rollu.

Na svět přišla deska, která, ať bude prodejním trhákem, nebo na trhu zůstane upozaděna, zde má své poctivé místo. Ve způsobu kombinování výše zmiňovaných žánrů, v muzikantském nadhledu a vyzrálosti a energickém projevu, jsou u nás v každém případě ojedinělí (čili je zbytečné mluvit o dublování toho, co už předvádějí kapely typu mnohem jazzovějších -123minut, nebo naopak tanečnějších Monkey Business) a první studiový počin jejich jistotu v tom, co chtějí dělat a co dělají, jedině upevňuje.