Prvotina frýdecko-místeckého folk-punkera Jakuba Tichého "Tragédie" neunikla před třemi lety ani pozornosti musicerveru. Petr Balada pro ni nenašel menší než devítkové ohodnocení a desku se nebál označit za debut roku. Možná přemrštěný verdikt, ale dalo se mu rozumět. Plamenný pěvecký projev a osobité vypravěčství doplňované střídmým hudebním doprovodem dokázaly vzbudit mnohé emoce, ale apatie mezi ně nepatřila.

O hudebníkovo tvůrčí charisma není posluchač ochuzen ani na počinu druhém "Nic ze života", který je venku od poloviny června. Pár změn tu ale slyšet je. Ve skladbách je Tichý kupříkladu tentokrát o něco méně konkrétní. Více se oddává tajemnému poetičnu, méně líčení příběhů ze života, které mu na debutu šlo velmi obratně. Ze škatulky folk-punk si tentokrát vzal hlavně z toho prvního. Nejspíš už nechtěl tolik děsit a odkrývat své rozervané nitro před posluchači v naturalistických barvách. Zvolnil tempo a častěji uslyšíte klavír a housle než vytí elektrické kytary. Zvrhlosti z debutu se zvukem dávajícím iluzi plné rockové kapely, jako byl "Podivuhodný výlet" nebo "Pohřben zaživa", tak ke škodě nové desky chybí.

Ohledně zvolených témat se na několika místech setkáte s hořkou sebereflexí, kdy se po prvotním zápalu umělec střetává s realitou. Ať už to je fantazie světem nedoceněného muzikanta v "Jednoho dne jistě zazvoní", pitvoření se kariérní propagandě a zároveň i vlastnímu idealismu v "Budižkničemu" nebo přiznání vlastní naivity v "Blbcovi". Na závěr si pak schoval vzteklé "Všichni mě serete". Konečně upřímná děkovačka na konec! Jedno z nejlepších míst se ale skrývá ještě před posledními stopami, a to ve tklivém půlnočním rozjímání pijáka "Já piji sám".

Měl bych být výkonnější, aktivnější, asertivnější, skvělých nápadů plnější a být vždy dobře naladěn, více se angažovat, věřit v úspěch, ztotožnit se s cíli, prostě přidat, hledět vpřed a nebát se výzev a změn. A mně jde o světový mír a autentické bytí… ("Budižkničemu")

Pochvalu si zasluhuje také ručně psaný booklet. V dnešní době se interpreti předhánějí, kdo toho ze sebe na všech Instagramech a Twitterech dá fanouškům víc. V konečném výsledku se ale k hudebníkovi dostanete blíž i díky takové banální věci, jako jsou vlastní rukou sepsané texty. Připočtěte k tomu originální ušpiněné provedení a jakoby se před vámi otevíraly stránky tajného deníku potřísněné krví, zkrápěné žalem a vykoupené radostmi i strastmi dnů básníkových. I tak vlastně můžete druhé hudební dílko Jakuba Tichého "Nic ze života" brát.