Příchod do poloprázdného velkého sálu pražské Lucerny, když krátce po dvacáté začínali předskokani, byl tristní. Naštěstí se po docela příjemném třičtvrtěhodinovém setu kvarteta Teleman, kteří vypadali jako jedna z tisíce slušných studentských kapel Velké Británie, prostor dostatečně zaplnil. Ve čtvrt na deset začalo něco, čemu se říká splnění dávného snu. Sice daleko po době své největší slávy, ale byli tu Suede, kteří se naštěstí po deseti letech (a čtyřech sólových albech Bretta Andersona) vrátili se silnou deskou "Bloodsports".

Je těžké být nad věcí a psát o koncertě nějaké kapely s odstupem, když je hudba této formace součástí vašeho života, máte na ni silné osobní vzpomínky a když je koncert, na který jste se těšil jako malé děcko, tak skvělý. Nejde to, protože při první písni, kterou není žádná energická vypalovačka, ale nádherná balada "Still Life", vám bezděčně vyhrknou slzy. Od začátku je jasné, jak jistým, sebevědomým a bezchybným zpěvákem je Brett Anderson.

Pro diváky muselo být příjemným šokem, jakou ohromnou energii ze sebe Brett vydává, jak se na pódiu (i mimo něj) pohybuje, jak se nechává hladit a osahávat publikem v prvních řadách. Měli jsme ho doslova na dosah. Toto je opravdová rocková hvězda, sexy chlap, úplně celý propocený (košile by se dala ždímat už po pár minutách koncertu) a naprosto suverénní. Roztáčel mikrofon na šňůře nad hlavou, koupal se v odlescích zrcadlové koule, nořil se hluboko do publika a přitom ďábelsky dobře zpíval.

Jistěže měl Anderson, nepochybně hlavní postava večera, v zádech perfektní kapelu, které vévodil kytarista Richard Oakes, týpek s ne úplně rockerskou vizáží, spíš medvídkovský, ale brilantní muzikant. Suede, všichni pochopitelně oděni jednotně v černé, připomněli všechny desky kromě "A New Morning" a z letošní novinky "Bloodsports" odehráli čtyři skladby, jež perfektně zapadly do setlistu. A kromě očekávaných hitů (osobně mi chyběla jen "Everything Will Flow") zazněly i dvě rarity, béčka singlů: akustická "Cheap" (u níž Brett nahlížel do taháku na text) a "Killing Of A Flashboy".

Devadesát minut koncertu (kéž by těch přídavků bylo více, než jen dva: "She's In Fashion" byla zpomaleně a akusticky úžasná), který neměl hluchá místa, uteklo strašně rychle. Potěšitelné bylo, že to nebyla žádná smutná nostalgie, ale šťavnaté rockové představení skvěle znějící kapely v nejlepší formě. Diváci výborně reagovali, interakce fungovala báječně. A i když jsem to už psal, zopakuju to: plnily se sny.