S živými vystoupeními londýnských Placebo je to v posledních letech jako na houpačce. Zatímco ještě před čtyřmi lety odehráli na Rock For People strhující koncert, loni v srpnu už ze svých příznivců na rakouském Frequency udělali pitomce a po jediné odehrané písni se bez uspokojujícího vysvětlení odporoučeli.

A letos? Výhrady by se našly, ale jako celek to bylo fajn. Pojďme si tedy rovnou odbýt to nepříjemné. Úvod obstarali pražští Luno, a pokud byste chtěli srovnávat, věřte, že rozdíly mezi jejich pátečním předskakováním Hurts a včerejším koncertem byly minimální. Tedy až na bezradného zvukaře, který obecenstvu ve Velkém sále Lucerny obstaral místo noiseových orgií spíše nečitelný randál.

Samotní Placebo na tom byli se zvukem výrazně lépe, své fanoušky ale trápili jinými nešvary. Pokud odhlédneme od dílčích věcí (např. přehnaných úderů do blán bicích během tajemné balady "Twenty Years" nebo na efekty chudého pódiového vybavení, čítajícího kromě tria muzikantů a jejich tříčlenného doprovodu jen plachtu a nenápadité osvětlení), zůstávají nám dvě výraznější výtky. Tou první je nevyvážený setlist. Brian Molko se sice v nedávném rozhovoru svěřil, že už se mu z jeho vlastních písní zvedal žaludek a potřeboval si v hlavě udělat místo pro nové zvuky a podněty, ale ignorovat takové hity jako "Special Needs", "English Summer Rain", "Bright Lights", "Without You I'm Nothing" a další jen proto, aby se dostalo na nevýrazné skladby typu "Exit Wounds", "Scene Of The Crime" nebo "A Million Little Pieces" z jinak povedené novinky "Loud Like Love", je vážně škoda. Už proto, že kvůli nim prostřední části koncertu spadl řetěz a chvíli trvalo, než se jej podařilo znovu nahodit.

Druhá výtka směřuje ke komunikaci s publikem. Písmen, která zpěvák procedil mezi zuby vůči lidem, bylo během necelých dvou hodin přesně padesát osm. Jistě nikdo neočekával, že takoví depkaři jako Placebo by po každé druhé písničce opakovali, že je to nejlepší koncert jejich kariéry i ve všech galaxiích, ale minimálně pozdrav a průběžné děkovačky mezi písněmi jsou snad slušnost.

Slušný odpich zasluhující pochvalu měla jak úvodní "B3", tak hlavně hlasitá "For What It’s Worth", během které ožili snad i návštěvníci koncertu Michala Hrůzy, který se konal v sousedním Lucerna Music Baru. Takový to byl nářez. Vždycky je příjemné, když lze mezi klady zmínit i samotnou hudbu a její živou interpretaci a v případě tria Molko, Forrest a Olsdal je třeba to dvakrát podtrhnout. Ať už to bylo zásluhou jich nebo doprovodných muzikantů, hrálo jim to opravdu náramně, přičemž energie, naléhavost a náboj byly těmi správnými esencemi, díky kterým měl koncert šťávu, a hlavně ze startu a s blížícím se finále nedával propocené Lucerně vydechnout.

Ke kuriózní situaci došlo v momentě, kdy sálem zněl povedený pilotní singl "Too Many Friends", jenž v textu rozebírá fenomén internetu, sociálních sítí a osamělosti z nich plynoucích a při němž si vpředu zaclánějící mladík úplně mimoděk máchal s telefonem, na kterém měl otevřený Facebook, a své přítelkyni Zuzaně se chlubil, že je na koncertě. Gentleman. Jak vidno, Molko je coby komentátor doby stále relevantní.

Vrchol večera tentokrát neobstaraly přídavky, mezi kterými čněla hlavně skvělá "Infra-Red", nýbrž jediná píseň - neuvěřitelně našlápnutá hymna "The Bitter End", která má naživo ohromnou sílu a kapela v ní šla skutečně až na dřeň. Postarala se o úchvatný zážitek, který potvrdil, že vyrazit na koncert Placebo se vyplatí i dnes. Alternativní rockeři už sice sází na jistotu a o nějaký další vývoj se ani příliš nesnaží, ale koncertní forma a hlavně ta krásná, tíživá ponurost v jejich hudbě jim pravděpodobně ještě na pár let vystačí. Držme si palce, aby tomu tak bylo.