Název "The Moonshine Jungle Tour" zní trošku připitoměle. To jediné se dá vyšťourat coby výtka ke středeční show Bruna Marse. Víc nic. Peter Gene Hernandez zvládl svou českou premiéru na výbornou, s úsměvem na tváři a s takovou lehkostí, až to v nedůvěřivém Čechovi může vzbudit podezření. Jenže tomuhle pánovi koluje v žilách pohodová havajská krev a mimo to má tak sebejistý projev, že pochyby o jakémkoliv nepříjemném dramatu vymizely hned ze začátku. Zatímco se na pódiu potil Mayer Hawthorne (a možná za to mohlo i jeho kožené sako s třásněmi), O2 arena poctivě pohlcovala návštěvníky všeho věku a pohlaví, a to dokonce až po střechu. V momentě, kdy se rozezněla úvodní skladba "Moonshine", už bylo plno.

Bruno to nevzal hned od podlahy, publikum si pěkně připravoval, aby ho pohltil až se třetí "Treasure". A od té doby už jeho stisk nepovolil. Zpěvák hýřil pozitivní energií jak na pouti, a pokud zrovna neměl v ruce kytaru, tančil jak o život. Škoda jen, že neměl k dispozici vyvýšené pódium, aby všichni dostatečně viděli na jeho nohy. Tanec je pro něj přirozený a snadný stejně jako luskání prstů, a tak se bylo na co dívat. Hudební doprovod - rozuměj parta šesti chlapů jako hory - se nenechal zahanbit. Pánové nestáli se svými nástroji tupě jak polena, ale ihned se k Marsovi přidali a společně předváděli dokonale synchronizovanou uvolněnou taneční show. Kdo čekal polonahé tanečnice s přetřásajícími půlkami, musel být zklamán, dámské publikum se ale usmívalo pořád...

Během večera došlo hned na několik coverů. Jedním z nejpovedenějších byl "I Need A Dolar" od Aloe Blacca nebo "Pony" z dílny Ginuwineho, zdařila se i "Billionaire", ačkoliv bez účasti Travieho McCoye. "Hey Prague, I think I wanna marry you!" zaznělo od Marse a Pražané ten pomyslný prsten vzali s patřičným nadšením. Stejně bouřlivě se Brunovi odvděčili i po emotivní "When I Was Your Man", před níž se přiznal, že se mu těžce psala a i těžce se mu zpívá. Smutek by se z něj při její interpretaci dal ždímat, takže kam se oproti ní hrabe "Just The Way You Are".

Američanova džungle přinesla i překvapivá zjištění. Jedním z nich bylo, že ten dívčí pisklavý hlásek v písni "The Lazy Song" chválící sex s Marsem ve skutečnosti patří dvoumetrovému černochovi (ten si před osudnou interpretací musel udělat pár kliků na povzbuzení chlapského ega a v utvrzení své orientace). Druhým zjištěním bylo, že je Bruno muzikant nejen schopný a pohledný, ale také že výborně zpívá. Vysoké tóny nasadil naprosto zkušeně a bez sebemenšího zaváhání, aniž by trhal uši nebo ztratil dech.

Atmosféra vibrovala nadšením a obešlo se to dokonce i bez zbytečných keců a klišé, kterými hudebníci své fanoušky většinou zásobují. Tančilo se na ploše arény, místa na sezení pozbyla svého účelu a lidé to roztáčeli v uličkách nebo na sedačkách. O2 arena se ponořila do výborné nálady, takže snad i ten úvodní půlhodinový set reklam před začátkem zůstal odpuštěn. O tom, kdo by za druhého chytal granát, by se dalo z obou stran polemizovat. Bruno Mars se s davem naposledy pomiloval v "Gorille" a zmizel v záři ohňů a zlatých konfet. Tohle by sakra šlo!