Jak média uvádí, Steve Vai je opravdový kytarový alchymista. Ví totiž, jak hrát na kytaru, a hra samotná ho baví. Dokáže totiž například na jevišti spolu se svými kolegy a dvěma náhodně vybranými fanoušky z publika podle jejich pokynů během několika málo minut vymyslet improvizovanou skladbu a vytvořit z ní několikaminutový song. A ještě aby mu to dělalo problémy - vždyť se učil od samotného Joa Satrianiho.

Včerejší vystoupení Steva Vaie byl jasný příklad toho, že se dá koncert zvládnout pouze s jednou skladbou, která obsahuje text. Celý setlist totiž tvořil pouze instrumentální skladby (s výjimkou jedné, "The Moon And I"), které občas proložil vtipným vstupem. Třeba jako po úvodních skladbách, kdy Steve vzal slovo, aby představil svou skupinu, a s nadšením prohlásil, jak je rád, že může vystupovat opět u nás. Rovnou s úsměvem na rtech upozornil na to, že koncert bude mít senzačních šest hodin. Ke všemu tento vtip doplnil o hlášku, že ho publikum bude ještě prosit, aby už skončil.

Steve představil skladby jako "Racing Wold", "Velorum", "The Moon And I" nebo "Tender Surrender". Na řadu se také dostal kytarista Dave Weiner, který dostal prostor, aby představil jednu skladbu ze svého sólového projektu "A Collection Of Short Stories: Vol. 1". Na své si přišel i Jeremy Colson za bicími. Ten v druhé polovině koncertu během jednoho z kytarových sól odešel s cigaretou v koutku od svých bicích do zákulisí. Když Steve dohrál, otočil se a zjistil, že tam není, s úsměvem poznamenal: "Kde je bubeník, když ho člověk potřebuje?" Když se Jeremy opět objevil, měl na sobě speciální postroj se spoustou malých bubínků, činelů a světýlek, ozdobený malými kostrami a lebkou, která vypouštěla kouř. Tím ale extravagance nekončila. Hned poté, co skončilo sólo na bicí, nastoupil na jeviště Steve v blikajícím obleku podobajícímu se postavě z přebalu "The Ultra Zone" a na kytaru, která byla rozhodně z obalu tohoto alba, odehrál následující song - bohužel nebylo moc možností si ho pořádně prohlédnout, jelikož produkce vypustila tolik kouře do sálu, že nebylo vidět ani na špičku vlastního nosu.

Ke konci vystoupení si Steve pozval na pódium dva fanoušky. Ti udali směr, kterým se bude následující skladba odebírat (dívčino jméno a příjmení posloužilo jako základ pro bicí a fanoušek určil kytarové sólo), a posléze oba zbytek představení pozorovali ze židlí, jež byly připravené přímo na pódiu.

Suma sumarum? Koncert Steva Vaie se povedl. Mezi hlavní nedostatky přesto patřila hlavně špatně slyšitelná doprovodná kytara a takřka neslyšitelná basa, naopak hlavní kytara a bicí dominovaly. Další věc, která je zapotřebí vytknout, jsou dlouhá, snad až přepálená kytarová sóla. Ke Stevovi a jeho muzice to samozřejmě patří, ale věčné ždímání kytary po pěti či šesti skladbách unaví a pomalu začnou všechna kytarová sóla působit takřka stejně. Byla skvělá, ale i kaviáru se člověk rychle přejí.

Tato kytarová sóla měly dokonce za následek, že Steve musel po každé skladbě měnit kytaru, jelikož ta, s kterou skončil, byla rozladěná. Není se čemu divit, když na si na ni zahrál po stylu Jimiho Jimi Hendrixe zuby či jazykem. Na druhou stranu se tato instrumentální rocková session povedla. Nechyběla trocha extravagance, kostýmů, vtipu, příjemné hudby či povedených (ale někdy až moc natahovaných) kytarových sól. Steve dokázal přivodit posluchače do varu, a naopak oni dokázali Steva svou standing ovation dojmout skoro až k slzám. Pokud přimhouříte obě oči nad drobnými nedostatky, vyjde vám z toho vynikající koncert, který stálo za to jak vidět, tak slyšet.