Michal Horáček

“Český kalendář“ se začal rodit v době vydání alba “Ohrožený druh“. Pak jste vydal básnickou sbírku, koncertovali jste po různých místech ČR, teď vydáváte dvojcédéčko. Je to konec tohoto projektu?

To neumím odhadnout. Já jsem si na "Český kalendář" navykl, na dobrodružnou dynamiku jeho tvorby a získávání stále nových podnětů. Ale museli jsme to už jednou ukončit. Ono se to nezdá, ale trvalo to pět let. Umím si představit, že bychom se tomu mohli věnovat ještě několik let. Pořád přicházejí další věci. Bylo by škoda, kdyby se to utnulo a tím uschnul proud komunikace s potenciálními tvůrčími partnery. Z mých villonských balad toho vzniklo více. Nejenom "Český kalendář". Lucka Šoralová z nich má album, které se mi moc líbí a s Michalem Pavlíčkem z nich vytváříme desku pro Richarda Müllera. A je tu ještě jedna možnost. Je spousta věcí, které se na desku nedostaly, i když jsou fajn. Možná, že mecenášsky umožním některým lidem, aby si je natočili podle svého. Zaplatím jim ten studio time. Jejich verze nejsou špatné, akorát měly smůlu, že holt byl někdo lepší. Víc se mi to hodilo.

Píšete teď další básně?

Teď zrovna ne, ale chci psát dál. Teď jsem měl moc práce s "Českým kalendářem", a navíc jsem začal psát filmový scénář. Ale chtěl bych se k tomu vrátit. Villonská balada mě okouzluje. Její forma je takový soupeř, že to je něco se s ním utkávat. A mě to bez soupeře nebaví.

K čemu píšete scénář?

Je to moje životní zkušenost ze začátku normalizace, z let 1970 – 1972, ale je zatím předčasné o tom více mluvit.

"Český kalendář" vyjde po volbách. Je v tom nějaká souvislost?

Ne, není. Jen jsem chtěl, aby to vyšlo koncem října. A pak pan prezident ohlásil, že budou volby. Radost z toho nemám. Na druhou stranu si říkám, že je to jedno. Umění je umění a momentální politická situace mu nemůže uškodit.

Písničky z "Českého kalendáře" se vztahují k měsícům v roce. Máte k některému blíž?

Při psaní jsem si uvědomil, že ne. V každém je něco hrozivého a něco báječného. Můžete vidět únor jako diktaturu plískanic, nebo tak, že sněží a budeme stavět sněhuláka. Záleží jenom na nás. Každé roční období, každá chvíle našeho života v sobě skrývá to protikladné napětí.

Petr Linhart

Petře, jak jste se podílel na albu "Český kalendář". Autorsky nebo pěvecky?

Autorsky. Napsal jsem muziku k baladám "Vyplout k Bradáčovi", kterou zpívá Wabi Daněk a k "Musíte mi to vyprávět". Tu nazpíval Jarda Svoboda.

Jak se vám spolupracovalo s Michalem Horáčkem?

Nádherně. Jeho villonské balady jsou formálně dokonalé. Michal Horáček sice říká, že je to nejtěžší disciplína, ale ona je víc těžká pro textaře. Samozřejmě, že nemá refrén, ale má jasnou strukturu. Michal Horáček je mistr slova a jazyka, takže to úplně tepe rytmem. A byť to má stejnou, pevnou strukturu, tak člověk velmi rychle přijde na to, zda tu má být sudý nebo lichý rytmus. Jakým způsobem s písní pracovat. Jakoby v té básni už melodika od počátku byla. Je to podobné, jako když si přečtete písňové texty Jiřího Suchého a neznáte nebo si nepamatujete jejich melodie. Přesto je v nich hned cítíte. A to je pro autora, který to má pak zhudebňovat, veliký dar.

Ve vlastní tvorbě se věnujete koncepčním, landscape folkovým albům, jako byla například "Sudéta". Ty měly k také koncepčnímu "Českému kalendáři" velmi blízko. Je to tak?

Určitě. I když ta moje koncepčnost tak trochu spadla z nebe. Nepřistupoval jsem k tomu tak, že bych si udělal plánek a řekl si, že se chci ubírat nějakým směrem. Prostě to tak přišlo samo. A člověk to pak už jenom krotil, aby to zůstalo ve správné linii. Když se člověk dívá nějakým směrem, může se dostat víc do hloubky. Do detailů. Což je zajisté i případ "Českého kalendáře". Ale tam je navíc fascinující způsob, jakým se hledali autoři. To, že najednou lze objevit velké množství velmi kvalitních skladatelů, kteří se ale nijak neprojevujou. A přitom vedle toho člověk vidí, kolik velmi nenadaných lidí tvoří velmi nepovedené věci a veřejně se projevuje. A to nemusí jít jen o hudební masakry. Místo nich si právě tito autoři zaslouží, aby se o nich vědělo. Protože jsou opravdu dobří. Já bych byl moc rád, kdyby jim to pomohlo. Protože to, co pro "Český kalendář" složili, není žádná druhá liga.

Je něco, co vás na spolupráci s Michalem Horáčkem překvapilo?

Jeho otevřenost. Z naší spolupráce jsem měl jen obrovskou radost. Neměl jsem žádné důvody k tomu, aby se mi něco nelíbilo nebo překáželo. Horáčkovu tvorbu znám dlouho a myslím si, že na poli textu patří k naším nejlepším autorům. Bylo pro mne milým překvapením, když ho najednou člověk vidí i mimo ty VIP sféry. Může s ním spolupracovat třeba člověk z mé klubové úrovně nebo ti lidé z naprostého neznáma.

Ondřej Ruml

Čím je pro vás Michal Horáček? Jak ho vnímáte?

Vnímám ho jako úžasnýho člověka, který si jde celý život za tím, co chce dělat. Nebojí se mít velké sny. A zároveň se mi na něm líbí, že českou poezii zvedá ze země a přispívá k tomu, že ta poezie ještě žije. On je přece jen masověji známější než jiní současní básníci. Je pro mě průkopníkem a propagátorem českého jazyka a poezie. Takového hezkého způsobu myšlení. Je to takovej osvícenec.

Co vás baví na spolupráci s ním?

To, že přesně ví, co chce. A umí to velmi dobře vysvětlit, aniž by se musel pouštět do dlouhých vysvětlování. Jasně umí říct, co chce, je to většinou v pár větách a každý tomu hned rozumí.

Čím jste na "Český kalendář" přispěl vy?

Já jsem zhudebnil a zpívám baladu "Spát ve dne, zpívat po nocích". Pak zpívám prolog "Posvítím ti do tmy básní" a s Frantou Segradem se doplňujeme v takové rozverné písničce, která se jmenuje "Do stráně srdce usedá".