Pokud vám ze zmíněných jmen připadá jedno neznámé, pak vězte, že Iain Archer je poměrně oceňovaný skladatel, zpěvák a producent. V poslední době si jeho jméno lze spojit s úspěchem Jakea Bugga, kterému s debutem opravdu vydatně pomohl. A právě Iain Archer stojí za složením většiny písní na albu a navíc přispěl i nějakým tím kytarovým partem. Zpěvu se ujal Gary Lightbody, jinak frontman indie rockových Snow Patrol. Basu a kytaru drží zkušení Peter Buck a Scott McCaughey, kteří mají co dočinění s dnes již zaniklými R.E.M., a za bicími usedl člen skupiny Belle And Sebastian Richard Colburn.

Tired Pony jsou od ostatních superskupin přece jen odlišní. Ať už složením, které sestává spíš než ze zavedených hardrockerů z velmi žánrově barvitých uskupení, či celkovým skromným promo, které nepasuje skupinu do zlatokopeckých superbandů a upřímnou radost z hraní jim můžeme věřit. Otcem celého projektu by se dal označit Gary Lightbody a je zřejmé, že co do zvuku nahrávky se bude novinka blížit hlavně tvorbě Snow Patrol.

Kdo si v záplavě jiných a zvučnějších superskupin, které v posledních letech prodělaly významný boom, nevšiml debutu právě recenzovaných unavených poníků, nepřišel o nic zázračného. Kritika se na kvalitách desky moc neshodla, ale žádné gejzíry nadšení se nekonaly nikde. Možná i proto její následovník na trh připlouvá spíš tiše a bez fanfár. Kapela sice stále drží zavedený mix country-rocku a americany, ale co do skladatelské roviny se na novince posunuli o notný krok dále. Kolekce dvanácti skladeb je až na výjimky velmi povedená a v naší neklidné době poslouží jako pohlazení po duši a mysli. Při poslechu jedné z nejkrásnějších perel "All Things At Once" se rádi povezete na hřbetu tohoto poníka k opěvovanému duchu hory a necháte se unést jemně sladkými tóny kytar a vokálu frontmana.

Žánrové zařazení tvorby skupiny pro českého čtenáře nevyznívá zrovna atraktivně, ale toho amerického country je zde skutečně jen velmi málo a nahrávce ráz každopádně neudává. Škoda jen, že některé skladby sklouzávají do přílišné patetičnosti a působí papundeklově. To dojem z nahrávky trochu kazí a ruší jinak skvěle vytvořenou atmosféru genia loci, neboť při bedlivém poslechu se skutečně objevíte na nějakém odlehlém překrásném místě - název desky byl zvolen opravdu dokonale.

Oproti debutu je "The Ghost Of The Mountain" o poznání zdařilejší a vyrovnanější deskou, která skýtá mnoho tváří a stínů, jež budete radostně hledat a obdivovat po mnoho posleších. V tom tkví hlavní rozdíl proti "The Place We Ran From", na kterém skladby působily prvoplánově a dojem z celku nebyl valný. Jestli budou "Tired Pony" pokračovat v nastavené rovině, strach o ně nemám a své fanoušky si jistě najdou. A doufám, že i u našich čtenářů, kterým album mohu jen doporučit.