Cílová mise se Sigur Rós povedla naplnit na sto procent. Před začátkem současného turné na podporu novinky "Kveikur" slibovali, že je jejich cílem studiovou podobu nahrávky přetavit to organicky živelného pojetí, kdy pokud možno je vše hráno online na daném místě. Díky tomu se základní sestava, nyní čítající jen trojici členů, rozrostla na malý koncertní orchestr, čítající smyčcovou a dechovou sekci nebo perkusionistu hrajícího na různými instrumenty napěchovanou kovovou konstrukci. Scéně pak dominovala projekční plocha, v prostoru byly rozmístěny různě vysoké stojany se žárovkami.

Za úplné tmy a bez úvodu konferenciéra se rozezněla "Yfirborð" ze zmíněné "Kveikur", která odkryla syrovější a industriálnější fazónu současné tváře Sigur Rós, včetně zkreslování Jónsiho hlasu (podobně s vokály třeba pracují i The Knife, kteří na festivalu taktéž vystoupí). Z počátku byla kapela spíše ponořena do šera stínů a pozornost poutaly charismatické projekce, které dokreslovaly vyřčené lyrické obraty, uhrančivost nálad a krás melancholie postavené na prostých dějově vystavěných obrazcích. Až zhruba v polovině setu se pomalým tempem přidávaly roje světel, které kopírovaly intenzitu hudebních rovin. Protipólem tomu všemu byla náhle dojemná "Varúð" z loňské "Valtari", tu v závěru doplnil téměř andělsky znějící sbor zpívaný přizvanými houslistkami, byl to křehký moment, který i publikum nechalo doznít do poslední odehrané noty.

Další kontrast nálad doplnila dvojice "Brennisteinn" a "Hrafntinna", první coby důmyslná ruchová clona a druhá jako jednoduchý cinematický příběh, který mohl prožít kdokoliv v dimenzi své vlastní fantazie. Jónsi se moc nerozpovídal a omezil se na minimum mluveného slova, což sice není u něj nijak překvapivý jev, ale rozloučit se už hodně dopředu, je zajímavý krok z nepsaného scénáře. Po těchto slovech totiž přišel impozantní blok sestavený s jejich typickým citem pro rozlet atmosfér, a to odstartováním asi nejvřeleji přijatou kompozicí "Hoppípolla", ta zazněla včetně svého dovětku "Með Blóðnasir". Posléze následovala uhrančivá titulní vsuvka "Kveikur" a neoblomná kráska "Festival" s Jónsiho hlasovým sólem ve výškách. Celek pak uzavřel přilepený něco jako tradiční přídavek "Popplagið", jediný to představitel závorkového období.

Se současným koncertním programem (který bohužel na Colours zazněl ve zkrácené festivalové podobě) Sigur Rós dokazují, že skutečně nabrali druhý dech, a znovu se rozlehl mýtus o jejich sférických, esenciálních a emocemi nabitých show. Ty dokážou bezelstně vyrazit dech a emočně ždímat lidské duše, stejně intenzivně jako Jónsiho naléhavý hlas. Vizuálně dotažená podoba tomu všemu dodala ještě další rovinu zážitku.