Recenzi na debutové album Beady Eye jsem končil slovy, že tahle formace je nejspíš na dobré cestě skončit za nějakých dvacet let v zapomnění. Po vydání nového alba "BE" už si to nemyslím, i když můj názor nakonec prošel změnou ne díky hudbě Liama Gallaghera a spol., ale v souvislosti s nekončícím zájmem britských médií o frontmana samotného. Je to sice už trochu obehraná komedie, která měla dávno zapadnout, ale z nějakého prapodivného důvodu britské (nejen hudební) novináře stále zajímá, co si myslí Liam Gallagher (to, že jeho názory jsou většinou irelevantní a mimo, je samozřejmě věc druhá), a stále je baví sledovat jeho pohnutý vztah s bratrem Noelem. Tahle mýdlová opera trvá už skoro dvacet let a nejspíš jen tak neskončí.

No a pak je tady hudba. Že "Different Gear, Still Speeding" bylo uspěchané a průměrné dílo, které mělo pouze urychlit přechod od zavedené značky k novému začátku, vám řekne i sám Liam. Jakkoliv může kritizovat prvotinu Noleových vysoko létajících ptáků, první bitvu projel na celé čáře. Koneckonců k čemu je vám výrazný hlas, když nemáte co zpívat. A protože Liam je, jak sám říká, soutěživý mizera, rozhodl se na albu číslo dvě udělat všechno pro to, aby světu ukázal, že může z Beady Eye vytvořit váženou značku, a to za každou cenu. Pokud už víte, že své producentské služby nabídl respektovaný David Sitek (TV On The Radio, Yeah Yeah Yeahs), a čekáte hudební revoluci, zkuste si v hlavě znovu připomenout, kdo vám vlastně bude hrát. Na novince "BE" je sice znát snaha o posun, ale žádné velké experimenty nečekejte.

Pokud dáme bokem spor s Noelem, byl hlavním cílem restart a nalezení vlastní identity. Jenže jak už jsme si zvykli, v případě hudby tria Gallagher Archer Bell je výsledek většinou na půl cesty. To, že je Liam Gallagher zpěvák s unikátním pěveckým projevem, je beze sporu, jenže sám má problém složit smysluplnou skladbu ("Songbird" budiž jedna z těch více povedených) a jeho spoluhráči jsou obstojní studioví muzikanti bez ksichtu, kteří situaci zachrání stěží. Jenže v tomto momentě na scénu vstupuje Sitek, který jejich hudbu dokázal posunout do dobrodružnějších sfér, a právě jemu se podařilo docílit toho, že Beady Eye přestali být parodií sebe sama.

Je to poznat už od úvodních tónů "Flick Of The Finger", která se nese téměř v krautrockovém rytmu Velvet Underground a přidává dechovou sekci a britsko-íránského komika Kayvana Novaka čtoucího v závěru skladby hrozivá slova zavražděného francouzského revolucionáře Jeana-Paula Marata. Výsledkem je píseň, v níž se skrývá pomalu víc nápadů než na celém debutu. Povedená je i následující balada "Soul Love" zakončená elektronickou mlhou přibližující kapelu někam k ambientu. Z těch pomalejších skladeb ještě skvěle funguje "Soon Come Tomorrow" se senzačním kytarovým sólem Andyho Bella.

Celkově je samozřejmě hudba nadále zasazena někde v šedesátkách, ale už alespoň nezní tolik tupě. Co se ale opět nepovedlo, jsou texty. Možná by v budoucnu neškodilo najmout nějakého textaře, protože viditelně sami pánové nemají co říct. Zřetelné je to ve skladbách "I'm Just Saying" nebo "Second Bite Of The Apple" (on je docela průšvih, když v momentě, kdy nevíte co by, nasadíte ono laciné "Come on"). Jeden z nejhorších případů je "Don't Brother Me", skladba adresována Noelovi. Fráze jako "Come on now, give peace a chance, take my hand, be a man" (mimochodem zase to "Come on"...) nebo "You know I'm a man, I'll make you if I can" musí na Noelově tváři vyvolávat škodolibý úsměv.

Přesto všechno, když se nebudeme soustředit na hloupé texty a zaměříme se na melodie a hudební složku, Beady Eye ukazují, že dokáží být v určitém smyslu zajímaví a vlastně i zábavní. Pokud půjdou do sebe a budou na sobě nadále pracovat, třeba se od nich dočkáme ještě zajímavých věcí, když ne, nemusí se bát, že by opadl zájem publika. Ať se vám to líbí, nebo ne, Liam Gallagher je stále jedním z nejcharismatičtějších současných britských frontmanů.