Dámy a pánové, číslo, které hledáte, zní šedesát osm. A ne, nebavíme se o dresu Jaromíra Jágra, nýbrž o věku Joe Cockera, který den před svými narozeninami zavítal znovu do Prahy, aby z půlky naplněnou O2 arenu zkusil přesvědčit o tom, že ještě nepatří do starého železa. Zadařilo se, ale bez výhrad to nebylo.

Vysočanská hala, která ještě před pár dny připomínala cirkusový stan, tentokrát značně potemněla, zvážněla a všechno podřídila síle samotné hudby. Důstojnou atmosféru prostou vizuálních radovánek podporovala nejen řada jemných, žlutooranžových světel, ale také převážně starší generace posluchačů. Ta si také místo rozblikaných smartphonů přinesla dalekohledy. A udělala dobře, nedělní koncert ikony modrookého soulu totiž promítací plátna nenabídl.

Joe Cocker se na pódiu objevil už ve čtvrt na devět a s osmičlennou kapelou za zády odstartoval dobře zvoleným singlem "I Come In Peace". Po první písni anglický zpěvák odložil černé sako, vyhrnul si rukávy a vše tak nasvědčovalo tomu, že se do toho hodlá opřít. A víte co? Tenhle veterán stále umí. Hlas má pořád stejně silný jako za mlada, neváhá si občas poskočit do rytmu a dokonce je tak drzý, že místo přehrávání osvědčených hitů postaví půlku koncertu na nových kouscích z čerstvé desky.

Poslední poznámka ale přece jen trochu drhne, pravdou totiž je, že jakkoliv příjemně se třiadvacátéhé album "Fire It Up" poslouchá, naživo z něj stála za řeč sotva polovina. Titulní skladba nebo na foukací harmoniku Norberta Fimpla doprovázená balada "Younger" své kvality potvrdily, ale taková "Eye On The Prize" nebo "I’ll Be Your Doctor" by klidně mohly zůstat v šuplíku. Oprášení by si naopak zasloužily staré známé pecky jako "The Simple Things", "Could You Be Loved?" nebo "Tonight". Bez nich to přece jen nebylo tak úplně ono.

Tak či onak, první půlhodina koncertu nepatřila ke kdovíjak převratným. Všechno sice šlapalo jako holky z ulice Ve smečkách, ale stejně jako v jejich společnosti i zde k silnějšímu prožitku chyběla vřelá slova a nějaké ty emoce. Bývalý alkoholik a experimentátor s heroinem promluvil jen jednou (a to ještě, aby popřál dobrý večer Berlínu), jinak ale do mikrofonu spíše štěkal texty písní, které střídal s odcházením do stínu u klavíru, kde svlažoval hrdlo. Dokonce už se neobtěžoval ani s děkováním.

Pak ale došlo k razantní změně. Kapela utichla, o slovo se přihlásila doprovodná vokalistka Nichelle Tillman a svým sametovým hlasem otevřela téměř jedenatřicet let starou baladu z filmu "Důstojník a džentlmen" "Up Where We Belong". Bývalý člen kapel Mad Dogs And Englismen či The Grease Band se k ní vzápětí přidal a něžnou náladu písně jemně dobarvoval. Koncert tak náhle získal zcela jiný rozměr.

K intimní atmosféře se Cocker vrátil ještě o chvíli později, to když vytáhl ze zpěvníku Dennise Wilsona a Billyho Prestona nesmrtelnou klasiku "You Are So Beautiful" a nejednomu z návštěvníků svou bezchybnou a nádherně křehkou interpretací vehnal slzy do očí. V tu chvíli potvrdil, že v RollingStoneském žebříčku sta nejlepších zpěváků všech dob není jen tak náhodou. O vrcholu večera tak bylo rozhodnuto už v jeho polovině.

Závěr patřil evergreenům z dílny The Beatles, Randyho Newmana nebo Raye Charlese. Na posledního jmenovaného se vzpomínalo skladbou "Unchain My Heart", která má zajímavou historii. Její autor Bobby Sharp ji totiž v šedesátých letech z poloviny prodal jazzovému kytaristovi Tedu Powellovi, a to jen proto, aby si za těch směšných padesát dolarů mohl koupit drogy. Díky Charlesově interpretaci se z ní však brzy stal hit a trvalo dlouhá léta, než Sharp získal práva zpět. Letos v lednu náš svět po osmaosmdesáti letech navždy opustil, nicméně i podle nadšených ohlasů a prvních tancujících odvážlivců v jinak přísně sedící O2 areně lze soudit, že s námi jeho odkaz bude žít ještě spoustu dalších let.

Kdo však svůj potenciál odhadl včas, byla hlavní hvězda večera. Vždyť i po více jak padesáti letech na scéně dokáže pořád vyburcovat hymnu "With A Little Help From My Friends" tak, aby dostal od českého publika ovace ve stoje. A hovořit pak ještě o tom, že u závěrečné "Cry Me A River" už tancovali snad i holubi na střeše, se v tuto chvíli zdá být nošením dříví do lesa.

Zpívající legenda s téměř sedmi křížky na krku už možná není nejkrásnější, šetří s úsměvy a pohled na její prapodivné pohybové kreace nemusí být vždy libý, ale jedno Joeu Cockerovi upřít nelze. Zlato v hrdle mu zůstalo. Po příjemném koncertě mu tak přejme hlavně pevné zdraví, ať se vzkazu "Keep rockin'", který Praze zanechal, může držet především on sám.