Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest, řekl si jednoho krásného dne Eric Clapton. Bylo to pravděpodobně na nějakém karibském ostrově, děcka se čvachtala v teplé mořské vodě a slunce rozpalovalo písek tak, že život už nemohl být krásnější. Není kam spěchat, není co řešit a už vůbec není třeba nikomu nic dokazovat. A pak je tu ještě to rčení o starém psu a nových kouscích. I když v případě Slowhanda je to "Stará ponožka".

Ericovi už sixty four bylo před nějakým tím pátkem a rád věci dělá with a little help from his friends. Na albu "Old Sock" jsou těmito přáteli mimo starých parťáků J. J. Calea a Steva Winwooda i Taj Mahal, Chaka Khan a Sir Paul McCartney, jenž v neodolatelné "All Of Me" Claptonovi vrátil hostování z "Kisses On The Bottom". I z výčtu hostů je zřejmé, že se nekoná honička za nejmodernějšími trendy a útoky na hitparády.

Clapton si na své desce opět jako na té minulé dělá radost a vybral si skoro samé velmi staré písně, jež chtěl interpretovat po svém a připomenout, na čem vyrůstal. Jednou z mála rockových věcí je novinka "Gotta Get Over" (mimochodem, na "Old Sock" není ani jedna písnička, kterou by Clapton sám napsal), jinak se téměř všechny skladby pohybují ve vodách jazzu, country, reggae (toho je zde překvapivě hodně) a trochu blues.

Toho blues zde není mnoho, ovšem Claptonova najazzlá verze "Still Got The Blues" od Garyho Moora (budiž mu země lehká) je nádherná. Podobně dojemná je ještě "Folks On The Hill", ale jinak převládají nálady odlehčené a vybízející k lelkování a sentimentálním vzpomínkám. Ericův emerický zpěv v "Goodnight Irene" nejprve vyloudí úsměv na tváři, ale ke konci už se přichytíte při pohupování a sborovém zpěvu.

Na první pohled a poslech vypadá "Old Sock" jako nic moc nepřinášející album pána v hudebním důchodu. Jenže je to úžasně a lehce zahraná porce hladivé muziky, co nikdy nezestárne. Jak se zpívá v poslední položce alba: naše láska tu s námi zůstává.