Fenomén coververze, tedy česky předělávky, neboli přepracování skladby někoho jiného k obrazu svému tak, aby originál byl obohacen o něco nového, nevytratil se z něj duch, a naopak přibyly charakteristické znaky interpreta, není ničím novým. Určitě má v hudbě své místo a až na pár zapšklých je vnímán víceméně pozitivně. Já osobně jsem si stanovil svůj žebříček zacházení s cizími tématy tak, že coververzi mám na hned prvním místě, těsně následovanou remixem. Pak dlouho, dlouho nic, poté následuje revival a jako nejhorší formu považuji to, čemu si pro sebe říkám pseudo-remix. Tím míním novou skladbu, která aby se mohla zaštítit jménem někoho slavného, půjčí si z něj několik nepodstatných taktů, které implantuje do v podstatě jiné písně, což je hrdě vydáváno za remix. Dle mého je to hnus a laciné příživnictví. Chcete-li konkrétní příklad, pusťte si album "Dancing Reboot", tam takových najdete hned několik. Ostatně existují i rozdílné pohledy na coververzi samotnou - znám jedince, kteří za coververze považují i tvorbu Děda Mládek Ilegall Band, a to jen proto, že ty písničky jsou hrány na jiné nástroje a s jiným aranžmá. Coververzi má v repertoáru každá pořádná kapela a jsou i takové, které z nich mají složené celé album (za doporučeníhodný příklad bych uvedl třeba kolekci "Siouxsie & The Banshees - Through The Looking Glass"). Letos na podzim k nim přibylo jedno domácí.

Agon Orchestra je soubor prezentující soudobou vážnou hudbu a bez přehánění má světové renomé. Když jsem se doslechl, že míní přepracovat skladby alternativního tria Psí vojáci, které dokonce nazpívá přímo sám autor a zpěvák Filip Topol, považoval jsem to sice za zajímavou informaci, ale od výsledku jsem nic neočekával. O to větším šokem pro mě byl první poslech. Topolovy písně upravil a často od základu přepracoval skladatel Petr Kofroň. A to tak, že ortodoxní fanoušci Psích vojáků asi nejprve zalapají po dechu, aby po té zděšeně naslouchali, co jim to provedli s jejich miláčky, zatímco Filipovy fanynky se rovnou zhroutí v srdceryvném štkaní... Ne - vážně. Kofroň přistoupil k vybranému materiálu bez nábožné úcty a zbytečného ostychu, povýšil a posunul jej dál a občas i hodně jinam. Ostatně původní spartánské provedení pro klavír a rytmiku si o bohaté instrumentální zpracování přímo říká. Celá nahrávka vznikla o prázdninovém volnu v pražském Divadle Archa, které se podílelo i na vydání desky.

Hned úvodní "Kruhy", postavené na kontrastu železných perkusí, které by byly ozdobou libovolné industriální kapely, a jemných smyčců, jsou se svou gradací a udržováním napjaté atmosféry dobrým předznamenáním toho, co bude následovat. Mimochodem - smyčce jsou pro tuhle desku přesně tím, čím je pro originální verze skladeb klavír. Většina alba je tak v poklidném duchu tichého krásna (nádherný kousek "Tak pravil hlas"), ale nechybějí ani rytmické jízdy, duchem dost blízké originálu ("Brutální lyrika"). Jak už bylo řečeno, Petr Kofroň respektoval ducha, ale jinak vše hudebně pojal z gruntu jinak. Jediný případ, kdy se nové pojetí rozchází a příčí originálu a výsledek je tak dost rozpačitý, je skladba "Černý sedlo". Původní zařezávající rytmika refrénu zde byla rozbita, Topol jakoby rytmicky zčásti tápal, zčásti rezignoval na souznění zpěvu s hudbou. To však je v celkovém kontextu zanedbatelný detail. Celá nahrávka je jinak přímo napěchována souzněním, nápady a hudebními překvapeními. Výsledkem je, že i tak notoricky známé a otřepané skladby jako jsou "Žiletky", znějí najednou nově a svěže. Vše uzavírá bonus "Russian Mystic Pop opus IV.", pojatý jako instrumentálka, neboť Filip Topol se nechal slyšet, že zpívat v jeho věku: "Hej, jsem mladej...", mu připadne trapné, což dle mého svědčí o pokoře a nadhledu zároveň.

Na příští rok Agon Orchestra chystá podobný projekt s Blixou Bargeldem a repertoárem Einstürzende Neubauten. Těším se už teď. A když píšu tyhle řádky, a desku už asi podesáté přehrávám, venku hustě sněží, což s atmosférou, která se line z beden, skvěle rezonuje. A já mám jasnou kolonku "alternativni album roku".