Trojka asi pro Patricka Wolfa nebude šťastné číslo. Jeho třetí pražský koncert byl totiž ovlivněn technickými komplikacemi, kdy pořádně nefungovaly odposlechy, během večera si na ně několikrát stěžoval, dokonce kvůli tomu i pozastavoval rozehrané skladby. Pravého viníka sice nejmenoval, ale v jeden nestřežený moment rukou nepřímo ukázal na zvukaře (a ten z toho asi radost neměl). V jiný zase popisoval, jak musí sledovat prsty houslistky Victorie Sutherland, aby vlastně věděl, co právě hraje, zda to je vůbec správně a drží takt. Po celou dobu na něm bylo vidět, jak mu v hlavě šrotuje, jak se s touto situaci vypořádat, jak jím cloumá naštvanost perfekcionisty, ale zároveň byla cítit snaha být co nejvlídnější k publiku (několikrát se za to omlouval). Samotný setlist se tedy měnil za pochodu, několikrát došlo na rozhozené ruce a náznaky, že tento song nebudou hrát. Osobně se mi už dlouho nestalo, že by koncert začal okolo čtvrt na devět a za deset minut půl desáté bylo kompletně hotovo i se všemi přídavky.

Velmi střídmě osvícenou scénu rozjasňovala černobílá projekce (promítala se na černý závěs) s opakujícími se smyčkami záběrů, včetně těch z videa "Overture", a prostřihy na malované motivy z obalu desky "Sundark And Riverlight", která se stala nosnou kostrou večera. Patrickovi nejvíce sekundovala Victorie a hostující akordeonista Willemwiebe, pro kterého přepsal houslové party jednotlivých písní, což jim dodalo zcela jiný rozměr a hloubku. Na pár chvil se na pódiu objevil i nepředstavený hráč na klarinet (jednou jej dokonce Patrick nevymlouvavým gestem odehnal, když měl přijít další song s jeho partem). Po většinu času si ale vystačil s klavírem, houslemi, akustickou kytarou, akordeonem a harfou. U ní i celý koncert začal, když Patrick spustil rozmáchlou variaci na chytlavou "Bluebells", na níž v brzkém sledu navázaly hitovky "Hard Times" a "House".

"London", "The Libertine" nebo "Wind In The Wires" sklidily zasloužený aplaus, k vrcholům však patřily až pozdější momenty. Jedním z nich byla "The Sun Is Often Out", kdy Patrick zpíval jen za doprovodu akordeonu a rázem se otevřela neprobádaná studnice emocí, až husina běhala po zádech. Protipólem byl svižný houslový souboj houslí ve vypalovačce "Tristan". Wolf se většinou držel zmíněného akustického alba, jen v minimálně míře nabídl něco odjinud. V tomto bodu si plusové známky získala v prvním přídavku umístěná "Time Of My Life", během které se všichni tři (Patrick, Victoria a Willemwiebe) tísnili u jednoho funkčního odposlechu a přišla i Patrickova průpovídka - "Just in case," - podpořená smíchem z obecenstva. Díky zmíněné improvizaci se setlistem například nedošlo na trojici "Together", "The City" a "The Magic Position" (ke zklamání fanoušků), kterou pravidelně hraje každý večer během turné k "Sundark And Riverlight".

Na druhý přídavek již osamocený Patrick Wolf zasedl ke klavíru, ještě jednou se omluvil s příslibem, že to všem příště vynahradí, a zahrál vyslovené přání z publika, skladbu "Damaris". I když bylo pražské vystoupení oproti běžné podobě akustických koncertů na právě probíhajícím turné zkráceno o několik položek, nelze Wolfovi ubrat fakt, že z něj čiší muzikálnost, nadhled a i v akustickém hávu jeho písně neztrácejí nic ze své originality, emocí a poselství. V těsném závěsu však zůstává ona pachuť, že velmi vstřícnému publiku se nedostalo kompletního koncertního menu, ale spíše jeho festivalový výsek.

Fotit se mohlo jen během první písničky a jen z omezeného úhlu, z toho důvodu z vystoupení nepublikujeme fotogalerii.