Všechny reuniony stojí za prd a dělají se jen pro prachy. Scénář bývá podobný - spekulace v tisku, pečlivě načasované potvrzení spolupráce od všech původních členů, pár zkušebních fesťáků a pak jedno turné... občas ještě navrch přinejlepším průměrná deska. Následuje většinou nenápadné znovurozpuštění, tentokrát nahořklejší a zbavené nostalgické aureoly. Dinosaur Jr. už osm let představují jednu z mála výjimek z pravidla. Loni vydali už třetí velice solidní desku v řadě a opět ji podporují intenzivním turné. Animozita mezi lídrem kapely J Mascicem a basákem Lou Barlowem na začátku devadesátých let přitom nejenže vedla k rozpadu původní sestavy, ale byla dlouhou dobu oblíbeným tématem hudebního tisku.

Oba později přiznali, že je zlá krev z té doby ještě několik let poháněla ve vlastních aktivitách. Mascis si dál úspěšně dokazoval, že Dinosaur Jr. jsou hlavně o něm, Barlow se pak se svými Sebadoh zařadil mezi zásadní jména lo-fi hnutí, které vládlo americké rockové alternativě takřka celá devadesátá léta. Pověstné jsou například koncerty Sebadoh, kdy Barlow pouštěl smyčky prasečího chrochtání a prokládal je narážkami na Mascise. Odpověď, proč tihle chlápci obrousili hrany a už tolik let tvoří zase s bicmanem Murphem nerozlučnou trojici, dala hned úvodní skladba pondělního koncertu "The Lung", respektive první kytarové sólo. Mascis ho svým typickým způsobem přetáhl, až takřka nešlo poznat, jestli už náhodou neladí na další skladbu. Dalo by se diskutovat, odkud čerpal svoji kytarovou techniku on, ale jedno je takřka jisté, většina neučesaných kytaristů předchozích dvou dekád si chodila pro inspiraci právě k němu.

Aby byl dinosauří balíček dokonalý, nesměla chybět na prostor Lucerna Music Baru absurdně předimenzovaná hradba komb (tipuju, že chlápci mají štědrou dohodu s firmou Marshall) a samozřejmě Mascisova zhulená nezúčastněnost. Za celý koncert padlo jen několik vět, o které se postaral hlavně Barlow, protože pan kapelník to svým geniálním způsobem odzíval. Chvílemi to skoro působilo, jako by jeho pověstný Fender Jazz Master hrál za něho a on mezitím přemýšlel, co si dá po koncertě k snědku, jak ostatně přiznal v jednom z vtipných rozhovorů. Smysl pro uštěpačný humor prokázal i tentokrát, když okomentoval akustiku sálu: "Jestli neslyšíte vokály, jděte na balkón, basu uslyšíte spíš támhle... a támhle a v růžku to budete mít možná všechno dohromady."

Kdo přišel z nostalgie, dostal slušný nášup hitovek, protože fláky z nové desky tvořily jen zhruba čtvrtinu setu. Mascis s Barlowem dokonce sáhli skrze perfektně nasekanou vypalovačku "Training Ground" až ke svému středoškolskému punkovému projektu Deep Wound. Průřez hity byl skoro kompletní, z kultovního LPčka "You're Living All Over Me" zazněly rovnou tři kusy, včetně "Little Fury Things", jedné z pomalejších, ale zároveň nejhlasitějších věcí večera.

Z pohledu nostalgie bylo také zajímavé pozorovat support v podobě písničkáře Chrise Bokawa. Někdejší člen kultovních devadesátkových pomaláčů Codeine se přes spoustu dalších projektů dostal až ke skládání filmové hudby a sólové tvorbě. Jeho minimalistický folk, rozpínající se od ambientu, elektroakustiky až k bluesovým vyhrávkám, potvrdil, že je možné se vyhýbat škatulkám a místo vzpomínání se tranzem prokopávat mimo čas.

Pondělky nejsou zrovna oblíbenou částí týdne, ale na Česko holt prestižnější víkendové termíny moc často nezbývají. Snad proto publikum před přídavkem nešílelo v extázi (po něm už se řvalo víc, byl totiž skvělý). Přitom sál byl slušně zaplněný a taky věkový průměr publika dokazoval, že nejde o kapelu z kategorie pro fotry. Ale nálož melodického hluku se prostě ideálně hodí někam na letní open air...