20 - 16 | 15 - 11 | 10 - 6 | 5 - 1

---

A Banquet svým debutovým albem vyrazili dech kdekomu. Hned po zaznění úvodních dvou skladeb na "Breath" je jasné, že tuzemská scéna má nového koně na poli indie rocku, a nutno dodat, že to není nějaký polozdechlý outsider, ale zatraceně nadějný favorit. Mírné slabiny nahrávky zahlazuje fakt, že jde o první počin, a i s jejich účastí jde o zatraceně potenciální dítko. Album se nese ve zvuku electro novoromantismu, který se může zdát mírně zastaralý, ale A Banquet ho dokázali velmi umně přetransformovat do svého vlastního hudebního světa. Obavy z laciného kopírování tak nejsou opravdu na místě. "Breath" je jednou z nejzajímavějších a nejpřekvapivějších desek, které u nás v roce 2012 vznikly, a mám pocit, že byla pouze předehrou k něčemu ještě zajímavějšímu. O této bezesporu talentované skupině totiž ještě určitě uslyšíme.

---

Když se podíváte na rozsáhlou diskografii toho, co Kubatko již stihl, je mírným překvapením, že "Krasohled" je teprve třetí deskou. Na druhou stranu cit pro detail a ucelenost mu hrají do karet. Samotný "Krasohled" je totiž poklidnější komplet sázející na vypracované melodie a vokály hostů (Ondřej Kopička, Ondřej Pečenka, Zeurítia, Šampon, Markéta Foukalová a další). Úvodní "Černý světlo" odkrývá mikrosymfonický svět, kterým Kubatko střídmě, ale precizně pohybuje jako po šachovnici v jednotlivých posuvech hracích kamenů. Ty mají tendence balancovat v rovinách downtempa, elektroniky a náznaků ambientu, přesto v mantinelech táhel popových popěvků. "Silent Waters", "Turbulence" nebo Šamponova "Už nejsme nic" (sice drobet depkařina) jsou povedené a pasují do této formulky. Instrumentální experimenty "Downhill" a "Climb" nezapřou ruchovou alchymii a Kubatkův rukopis. "Krasohled" je určen pro jakoukoliv příležitost pro svou vnitřní krásu a nezaměnitelnost.

---

V minulém roce u nás vznikl zcela unikátní projekt. Vše má na svědomí David Landštof, který se rozhodl, že se trošku jiným pohledem ohlédne za trampskými písněmi. Dal dohromady několik muzikantů jako Luboše Novotného z Druhé Trávy, Jana Lstibůrka, velkou část skupiny Sarah & The Adams a především Wabiho Daňka a Radůzu a v tomto složení vyrazili do srubu v Orlických horách. Tam vznikla hodně syrová nahrávka, jejíž zvuk je stejně jedinečný jako toto uskupení. Album, které dostalo název "Wabi a Ďáblovo stádo", má jen těžko popsatelnou atmosféru - temnou až téměř mystickou -, v níž vypráví příběhy kovbojů a jiných existencí hluboký a léty a zkušenostmi protřelý hluboký hlas Wabiho Daňka, v některých písních doplněný či nahrazený ženským vokálem Radůzy. V poslední písničce ji za mikrofonem nahradila Aneta Langerová, která se tím postarala o největší překvapení nahrávky. Ačkoli jsou na tuto desku, respektive její jednotlivé aspekty, protichůdné názory, svým konceptem a především tím neobyčejným zvukem si umístění v Top 20 roku 2012 zaslouží.

---

Pomineme-li všemi neprávem opomenutý debut MC Geye, rozhodně bych krotil nadšení kolegy Petra Doupala ze zbylých produktů značky Ty Nikdy. A neshodneme se ani na opěvování Ektora. Dlouho jsem tak spíše přitakával jinému kolegovi, Jaroslavu Hráchovi, že se tuzemský hip hop, v době hibernace labelu Bigg Boss, ocitl ve slepé uličce. Po objevení loňského letního debutu plzeňské formace PNZKJS si však dovolím tvrdit, že se český hip hop aktuálně nachází spíše na kruhovém objezdu. Slibovaný výjezd z něj (čti nový 518) je pořád v mlze, a tak se scéna zvesela cyklí, a tak trochu smutně točí v začarovaném kruhu. Ale fialová pravda hovoří, že i cesta může být cíl, a debut PNZKJS "Teď a nebo nikdy" spojením cesty i cíle v jeden celek je. Scénu (chcete-li tak opravdu tu skomírající skupinku nadšenců a nadšenkyň nazývat) západočeská deska nikam kupředu neposouvá, spíše ji vrací zpět na konec devadesátých let, na přelom milénia, někam ke všem těm Špatnejm wliwům a Diwokejm západům. A právě za následovníky krajánků, Druhé jakosti, lze trio (Puškyn Nikodem, Zkrat Kratochvíl a Jakub Stelzer) PNZKJS směle označit. I oni jsou hlasově barevní, přitom lehce zapamatovatelní, verbálně zdatní a inteligentní, zvukově autentičtí a atmosféricky rozmanití. Nezbývá než doufat, že si jich - na rozdíl od Druhé jakosti - mimoplzeňská veřejnost všimne a dokáže jejich variaci na hip hop náležitě ocenit. Debutové album "Teď a nebo nikdy" nepřešlapuje na místě, spíše pulzuje a dokazuje, že tu rap ještě žije. Jen se po letitých novovlných experimentech proměnil v tom, že se vrátil zpět na začátek, opsal letokruhy a vlastně se vůbec nezměnil. A právě v tom tkví největší přednost PNZKJS - kluci nabízí jistotu a evokují důvěrně známé nálady, které však mají ambice ukojit nejen staromilce a staromilky, ale i nepolíbenou generaci, protože pro ni je tento starý, opravdový, upřímný přístup něčím zcela novým, dosud utajeným a neobjeveným.

---

Zatímco deska kompletního labelu Ty Nikdy se umístila na už tak skvělém osmnáctém místě, jeho člen Paulie Garand je rovnou jedenáctý. Jak je možné, že se do žebříčku dostane a Hugo Toxxx nebo Smack ne? Paulie oslovuje širší publikum. Je více líbivý. Ano, průměrný věk posluchačů je těžce teenagerský, ale přitom liberecký Harant má v textech co říct, nejedná se o jednoduché povídačky, jak se na první poslech může zdát. Navíc Paulieho zajímavé texty jsou doplněny perfektní produkcí. Na druhou sólovku "V hlavní roli" si pozval producenty z Ty Nikdy (Inphy, Kenny Rough, DJ Fatte) i další jména (ODD, Smart, DTonate), některé hudby měl sám na svědomí a výsledek téměř nemohl být lepší. Otázkou je, proč jej sakra více nehrají rádia. "Retard" a "Pavučina lží" se aspoň, a velmi zaslouženě, staly internetovými hity, čemuž výrazně pomohly povedené videoklipy.

---

20 - 16 | 15 - 11 | 10 - 6 | 5 - 1