Punkrock můžete milovat, nenávidět ho, nebo vám může být naprosto putna. Jedno je ale jisté: Pipes And Pints v současné době patří k nejviditelnějším kapelám, které tuzemská scéna za poslední roky vyprodukovala. Když před třemi lety vydali albovou prvotinu "Until We Die", už tehdy bylo jasné, že kapela má potenciál, který se tady jen tak nevidí. U českých punkových kapel už vůbec ne. Album tehdy sklidilo velký ohlas. Od té doby toho kapela stihla hodně, včetně několikaměsíčního rozpadu. Když neřešila personální potíže, koncertovala jako o život. Až na pár výjimek vzala ztečí každý klub, který se připletl pod kola její "tour dodávky". V neúnavném tempu odehrála koncerty v řadě zemí Evropy. Teď jsou Pipes And Pints zpátky a otázka zní: jak si poradili s nástrahami druhé desky?

Před natáčením přišla z tábora kapely zpráva, že se produkce neujme nikdo menší než Darian Rundall. Fanouškům veleslavných matadorů Pennywise, U. S. Bombs nebo Suicidal Tendencies tohoto slavného producenta netřeba představovat. Uvedením jeho jména na seznam těch, kteří mají s nahráváním co dočinění, bylo příslibem, že přípravy alba budou v těch nejlepších rukách.

Pokud bych si chtěl usnadnit práci, mohl bych říct, že "Pipes And Pints jedou pořád to svoje". Jenže takhle "Found & Lost" odmáznout by bylo nefér. Pravda, stále se bavíme o našlápnutém punkrocku, který má energie tolik, že by se jí daly dláždit chodníky, ale ve srovnání s debutem ke změně přeci jenom došlo. Kluci totiž muzikantsky dozráli. Tohle už nejsou pouhé nařvané odrhovačky, ve kterých má hlavní slovo spád a přímočarost. Kapela s pokérovaným Mikem v čele se naopak nebojí zvolnit a hodit do placu silné motivy okořeněné chytlavými melodiemi. Podpořené sborovými vícehlasy fungují víc než dobře. Ostatně o strhujících vícehlasech lze mluvit jako o jedné z hlavních zbraní desky. Otvírák "She's The One" je vyložená stadiónovka. V podobném duchu je i "Calling Me", kterou můžeme bez rozpaků označit za vrchol nahrávky.

Mnohým se to možná nebude líbit, ale novou deskou se Pipes And Pints definitivně zařadili do domácího hudebního mainstreamu. Na tom není nic špatného, ostatně tam měli kluci namířeno už od začátku. Ovšem dovedu si představit, že ne každému z fanoušků to bude po chuti. V momentě, kdy si kapela ke spolupráci zve hvězdy, vyprodává sály pro stovky lidí, se o ní jinak uvažovat ani nedá. Na druhou stranu je třeba ocenit tuzemskou punkovou subkulturu, která kapelu neodvrhla, ale naopak si ji jaksepatří hýčká.