Na Muse bylo tentokrát téměř narváno. A tak tradičně nebyla nouze o několik konfliktních situací. Ovšem naštvanost, pokud budeme slušní, vyvrcholila až při samotném koncertu.

Představte si, že zhasnou světla, Muse se začínají sebeukájet svou grandiózností obstoupeni kolem bicích, a jak už to na začátku koncertu bývá, ruce diváků vyletí nahoru. A to i těch sedících. Začátek každého velkého koncertu bývá často jedním z nejlepších momentů večera. Už proto, že divák naplno vidí vychytanou stage s mnoha světelnými efekty. Nejinak tomu bylo i zde. Jen s tím rozdílem, že v tu chvíli naběhla mezi lidi v místech na sezení i aktivní ochranka a začala napomínat návštěvníky, aby si sedli, případně aby nevyskakovali po písničce a podobně.

Když člověk dá skoro dva tisíce za lístek a koncert mu pak od začátku kazí pořadatelé šířenou negací a neustálých šaškováním před vámi, nedá se to dlouho vydržet. Po třetí písničce vyvrcholila moje nakupená "WTF?!" energie, když umaštěný estébáček v nepadnoucím saku právě salvou sprostých nadávek zaplavoval lidi, co se ohrazovali proti tomu, aby je ochranka každou chvíli napomínala, že něco nesmí. Ani jsem se nenadál a už jsem se držel s fízlátkem za flígr. To po tom, co jsem za ním přišel s tím, jestli by už nechtěl vypadnout a přestat kazit desítkám lidí kolem zážitek, za který zaplatili nemalé peníze. Po odpovědi, že "mi je do toho hovno" a ať si jdu sednout. V tu chvíli jsem si myslel, že si sice sednout půjdu, ale trochu jinam. Za to, že mu ji napálím do jeho úst, ze kterých smrděla arogance a paradontóza. Ma-ma-ma-ma-madness. Po chvíli jsem to vzdal a zařekl se, že už se tím nenechám rozhodit.

Jenže to nešlo. Zřejmě to byla smůla na lístky, ale byl jsem v poslední řadě, za mnou již byla zeď a přede mnou ulička. A v té neustále pobíhalo několik pořadatelů, co pískalo na lidi, aby nevyskakovali, svítili do obličeje a vůbec se chovali jako ABSOLUTNÍ HOVADA. Po dalších několika minutách přišel další pořadatel, jestli si můžeme sednout. "A proč? Komu vadím, vždyť za mnou je zeď?!" - "Já si to nevymyslel, to je zákon."

Času, kdy v sektoru 103 nešaškovala ochranka běhající po schodech a hvízdající na lidi, by vyšel tak na třicet minut. Nejvtipnější byl moment, kdy Matt Bellamy pobízel lidi, ať si stoupnou, a ve stejnou chvíli pořadatel s diagnózou přísným gestem dolů mával před lidmi. Když už se ke konci koncertu zvedla drtivá většina lidí, už se mezi nimi jen marně prodírali, a tak zvítězila zábava. Ale kdo mi vynahradí těch devadesát minut před tím? Nepsal bych to, kdybych nevěděl, že podobný zážitek mělo desítky až stovky lidí na podobných místech.

Jak zpívají Muse v "Knights Of Cydonia": "You and I must fight for our rights." A tak jsem si nechal zavolat šéfa ochranky a žádal vysvětlení. Po dvou minutách mého nasupěného popisování amatérismu a nekompetence pořadatelů mi vše odkýval se slovy, že mám pravdu. A pokračoval: "Od kapely přišlo zadání, že všichni v hledišti musí sedět, v průchodech do haly nesmí nikdo stát a všechny schodiště musí být čistý. Dělal jsem již stovky koncertů a tohle byl asi ten nejabsurdnější. Já jsem byl jeden z těch, co svítil lidem do očí baterkou. To bylo příšerný. Nedokážu si představit, že bych sem přišel jako návštěvník, zaplatím patnáct set za lístek, a pak musím snášet podobnou šikanu. Jenže tady chodil člověk od Muse a vysílačkou nás upozorňoval na lidi, které máme jít umravnit. Co jsem s tím měl dělat?! Šel jsem třeba i za patnáctiletou holkou, že nesmí mít natažené nohy do schodiště. Co myslíte, že jsem si vyslechl?! Bohužel jsme nad sebou měli hrozbu od managementu kapely."

Aha, takže Muse už jsou zřejmě tak daleko, že i určují a zároveň ovládají, jak se lidi na jejich koncertě mají chovat. A nebo šéf ochranky lhal, ale vzhledem k tomu, že mluvil do diktafonu, to nepředpokládám. Nevim, kdo za to může. A je mi to jedno. Ať je to kdokoliv, totálního znechucení celou halou, potažmo koncertem už poškozeným nikdo nevrátí. On je totiž zásadní rozdíl, když si někdo stoupne uprostřed lidí a zaclání ostatním ve výhledu, nebo když někdo vyskočí po písničce, případně tančí u zdi. Tady rozhodně neplatilo náš zákazník, náš pán, ale spíš jsi náš zákazník, tak dělej, co ti řeknu, rozumíš?! S tím jděte k šípku. Všichni.