Zhruba stovka natěšenců stojí před zavřenými dveřmi klubu a nechtíc sleduje upoutávky na program letošního listopadu, který běží na obrazovce nad nimi. V nekonečném loopu se opakují obrázky vystoupení The Subways, Mig 21 a Chinaski, kteří budou koncertovat dokonce dva večery za sebou. Rozhlížím se kolem a zdravě usuzuji, že dnešní noc v Lucerna Music Baru nebude úplně tou typickou - mimo tyto skutečnosti to bude i věkovým průměrem, co se na kultovní záležitost z Kanady sešel. Nad musicbarový normál si přičtěte tak dekádu, možná dvě.

Třicet minut po konzervativním startu na osmou začíná svůj půlhodinový set předskokan. Upřímně jsem byl více než zvědavý na volbu předkapely, protože nenapočítám víc interpretů, co by se před post-rockovou formaci hodilo, než na prstech jedné ruky. Ukázalo se, že šlo o (stejně jako zástup před pódiem) godspeedí fanoušky, Air Cushion Finish z Berlína, těžký mix postfolku s ambientem, co se nebojí experimentů s vokály a jejich syntézou. Trojice německých hudebníků začala rychlou uvítací řečí, jak neskutečně rádi hrají před svou oblíbenou kapelou. Společně potom na stísněném prostoru postavili jediný song, kterému vévodil křišťálově čistý vokál s volbou přírodně laděného ambientu, který stoupal a padal jako říčky a vodopády. Šlo spíše o šepot pod lampiony na rybářském prutu, který se přelil ve výpověď nálad společných pro obě kapely, podaných ale zcela odlišným způsobem. Jestli mělo být sympatické sousední trio oblačným větrem s občasnými srážkami, pak z Kanady přiletěl planetární uragán.

To se dalo vyčíst už ze změny, která se za třicet minut práce techniků odehrála na pódiu, kde se ze skromné dílny postavil kruhový ateliér, kde nebylo přes aparatury nastupující umělce téměř vidět. Temné úvodní hučení složené ze smyček začaly doplňovat housle s basou, hudebníci začali nastupovat jeden po druhém, jako staří přátelé, co si jdou dvě hodiny jamovat a triumfovat se ve svých dovednostech. Ve chvíli, kdy za druhou soustavu bicích dosedl jeden z posledních členů, začal úvodní přechod do meziprostorové "Hope Drone", které vévodí zejména smyčce, jež ale později za vší elektronikou stejně nejsou skoro poznat (basa měla navíc ze začátku problém s nazvučením). Stavění dalších a dalších loopů mi přivádí závratě, ale i tak mám příležitost vylézt na balkón a pokochat se celým arzenálem formace Godspeed You! Black Emperor, který je po rychlém zjištění, ehm, nemalý.

Dvoje bicí, dvě basy, tři kytary a jedny housle, to je osm hráčů, osmička, co kope za jeden tým, oktet ohraničený palisádou z aparatur vyšších než umělci - ti jsou posedaní v kruhu, jehož centrem je zle vyhlížející výpočetní monstrum, které plive jako saň další a další vrstvy a staví tak aranže, co zvedají ochlupené zátylky a špiní čisté spodky. Instrumentálku doplňuje zády k lidem sedící kytarista David Bryant, který se s elektronikou nemazlí a sází vrstvy, efekty, samply, vše pečlivě, s láskou k dílu. To dokázal i během kousku "Mladic" z nejnovější desky "Allelujah! Don't Bend! Ascend!", který trval bezmála dvacet minut a vystřídalo se v něm několik různých rytmů, které se stupňovaly. To platilo i o náladách, neboť energie z kapely létala všemi stranami a jako vlny zvuků se rozbíjela o nepěkné klubové sloupy a vnikala do fanoušků stojících mezi nimi. Poslušnější publikum jsem dlouho neviděl a bylo jasně poznat, že kapela má vděčné fanoušky hudby samotné. Žádné smartphony, žádné natáčení, viděl jsem padnout možná šest fotek - takhle má vypadat poslouchání živé hudby.

Zvuk. Nemyslím si, že by malá Lucerna byla schopna produkovat víc, než co tu noc zaznělo. Ten klub na víc už prostě mít nebude. Celkově bylo vše podchycené kvalitně, občas se z toho neskutečného bordelu stala akustická vlna, která se srážela se zdmi klubu, ale to naštěstí pouze několikrát. Nepříjemná mikrofonová vazba zazněla pouze u předkapely, zvukař si mix na hlavní hvězdu připravil dobře. Překvapen jsem byl i ze zvuku na balkónech, který byl téměř srovnatelný s tím, co slyšeli fanoušci před pódiem, to znamená v rámci klubu pochvalu.

Kapela učarovává skladbou "Behemoth", daří se jí to pomalou rytmikou s promítanými psychedelickými průjezdy a rozbombardovanými domy, aby mohla o chvíli později zabít všechny přítomné v "Chart #3" a "World Police And Friendly Fire". Promítané obrazy shnilého ovoce naší civilizace dodaly koncertu i jistý přesah a působily doslova pekelně. Celkově byl obraz se zvukem dobře spojen, a to nejen po stránce reálné synchronizace s hudbou, ale samozřejmě hlavně významově. Osobně mi sem tam trochu vadil příliš dlouhý proces stavby skladeb - vím, že fanoušek kapely byl za deset minut hučení elektroniky s noisem ve vyšších patrech hudební nirvány, ale já jsem si občas netrpělivě přešlápl. Ne proto, že by mi to vadilo. Proto, že jsem se už nemohl dočkat dalšího závanu hudební neskutečnosti.