O tom, že se pro pány Taylora a Roota stávají Stone Sour pomalu, ale jistě tou hlavní kapelou, už vzhledem k vývoji posledních let nelze moc pochybovat. Od roku 2002 bylo nepsanou tradicí, že co dva roky vydávají album Stone Sour a Slipknot v přísně výměnném poměru jedna ku jedné.

Jistě, smrt baskytaristy maskované enigmy Paula Graye jistě udělala razantní čáru přes rozpočet v případě teoreticky chystaného nástupce počinu "All Hope Is Gone", ale místo spekulací se držme jasných faktů: od roku 2008 nevydali Slipknot ani jednu řadovku, zato Stone Sour už dvě s tím, že aktuálně recenzovaný počin je jen první částí rozsáhlého koncepčního dvojalba. V tom, kam ústřední duo směřuje většinu své energie a nápadů, je tak docela jasno.

Už na tomto místě můžu prozradit, že se Taylorovci poučili z chyb minulé a ne až tak úspěšné desky "Audio Secrecy". Evidentní tvůrčí přetlak se raději rozhodli zrealizovat formou dvou desek než jednoho, dejme tomu hodinového opusu, a tak zde máme ideální stopáž necelých pětačtyřiceti minut alternativního metalu. Druhá výtka z mé tehdejší recenze směřovala k až přílišné experimentálnosti a nadprůměrnému zastoupení měkčích popových pomalejších kusů na úkor neobroušených hran moderního tvrdého rocku.

Na aktuálním materiálu tak najdeme opět výborné pomalé Coreyho kousky jako "Taciturn" nebo první část dvojskladbového kousku "The Travelers", který svým rozdělením na dvě poloviny dává vzpomenout na podobně laděný "Vermilion" z třetí desky Slipknot "Vol. 3". V kontrastu s nimi jsou pak tvrdé vypalovačky v podobě úvodní dvojice "Gone Sovereign" a "Absolute Zero" skandovaným refrénem obdařené metalové jízdy s tajemným názvem "RU486" nebo závěrečné skákačky "Last Of The Real".

Novinka tak představuje výběr toho nejlepšího z dosavadní tvorby Stone Sour, s každým dalším poslechem výrazně roste a po fenomenálním albu "Come What(ever) May" je nejucelenějším kouskem v diskografii formace. V globálu sice neobsahuje až tak výrazné hity jako stejnojmenný debutový počin, na rozdíl od něj je ale silně konzistentní a není až tak roztahaný vatovými songy, resumé tak typické pro první desky kapel, které už fungují delší dobu a na svou albovou premiéru se snaží nacpat co nejvíc svých dosavadních skladeb.

Samostatný odstavec si zaslouží artové pojetí celého konceptu. Ať už se to týká vlastní příběhové koncepční náplně textů, krásného papírového digipacku se skládačkou zkompletovatelnou až zakoupením druhého dílu, nebo brožury se samotným příběhem psaným coby krátký román (opět jen první část) čili původního literárního počinu Coreyho Taylora, který byl inspirací pro otextování nových skladeb. Tenhle projekt zkrátka evidentně má (v rámci žánru) velké umělecké ambice a myslím, že je určitě naplní. Alespoň pokud můžeme soudit podle jeho první poloviny.