Na pohřbu Václava Havla se hnuly ledy a po šesti letech se začali usmiřovat členové kapely, která psala v 80. letech hudební dějiny. Za pár týdnů vyráží původní Pražský výběr na turné. U rozhovoru se sešli všichni - Michael Kocáb, Michal Pavlíček, Vilém Čok, Klaudius Kryšpín i Jiří Hrubeš.
© Roman Černý
Kdybych vám před rokem tvrdila, že tu teď budete sedět společně u stolu a plánovat turné, věřili byste mi?
MK: Před rokem ještě ne.
JH: Ale například já obyčejně nevěřím dopředu téměř ničemu. Život je pak alespoň plný překvapení. Fakt je, že by mě to před rokem ani nenapadlo.
MK: Mě to už tehdy napadlo, takže mě byste možná přesvědčila. Určitě bych ale nevěřil, že k tomu dojde tak brzy.
Doufali jste alespoň potichu, že se ještě někdy sejdete na jednom pódiu? Nebo jste byli s koncem Pražského výběru smíření?
KK: Já jsem tu čáru nikdy neudělal, pro mě konec vlastně nikdy nenastal.
MK: To já už jsem tedy smířený byl. Do chvíle, kdy jsem se potkal s
Michalem Pavlíčkem. Od toho momentu jsem prostě věděl, že se znovu všichni sejdeme. Ne ovšem proto, že bych měl dar předvídavosti, spíš vzhledem k tomu, že znám Michala.
© Supraphon
Byl jste si jistý, že ho přesvědčíte?
MK: V podstatě ano, věděl jsem, že se nakonec nechá obměkčit. Už jsme spolu v životě strávili spoustu času, takže jsem dokázal odhadovat jeho chování. Možná kdybychom se vsadili, tak by se zrovna přemluvit nenechal, jo?
MP: Možná (usmívá se).
MK: Jenže já znám jeho duši a ta je mírná a přátelská. Když se pak vyvinula z naší strany nějaká iniciativy a ukázalo se, že bychom měli pro obnovení původní sestavy i podmínky, postupně se to začalo klubat ven. Mumie začala ťukat na hrob, že chce na vzduch (směje se).
MP: Pro mě to byl velmi silný životní moment. Byl jsem překvapený, jak jednoduché je na ty špatné věci zapomenout a posunout se tím o kus dál. To, že jsme společné problémy dokázali překonat, je pro mě velké pozitivum. Poté totiž nastalo obrovské uvolnění napětí, které jsme v sobě nosili léta. Ty chmury a nálady se rychle rozplynuly, a to je pro mě to nejdůležitější. Že si někde společně zahrajeme a bude nás to zase bavit, je sice hezký, ale pro mě je to vlastně podružné. Na prvním místě mi udělaly radost naše urovnané vztahy.
Takže hlavním impulzem pro obnovení Pražského výběru bylo znovunalezení starých přátel?
MK: Je to tedy drsný, co teď řeknu, ale mě pronásledovala představa, co budeme říkat na pohřbech - až prostě někdo z nás umře, co budeme pronášet nad jeho rakví? Že jsme se kvůli malichernostem nedokázali dohodnout, a přišli tak o životní přátelství? Protože my jsme si lidsky nikdy do vlasů nevjeli, ten konflikt se začal tak nějak utvářet sám až po našem rozpadu. A už vůbec jsme se nikdy nerozešli hudebně.
© Supraphon Jak to na tom pohřbu ve vašich představách dopadne?
MK: Samozřejmě trpím částečně pocitem nesmrtelnosti, takže jsem sám sebe viděl, jak tam někde kličkuju davem, schovávám se a snažím se ostatním za každou cenu vyhnout. A jak říkám: No jo no, sorry, prostě jsme to nedokázali urovnat. A přemýšlel jsem nad poučným příkladem, kterým se pro mě stali Beatles. Tak skvostná, neuvěřitelná parta, a přesto se nedokázali dohodnout a rozešli se. Přitom v nich i jejich hudbě bylo tolik velkorysosti. Zkusili jsme si vzít ponaučení, a protože jsme chlapi, dohodli jsme se, že za vším uděláme tlustou čáru. Rozebírat to zpětně nemělo smysl.
Ani na moment jste už neměli potřebu se vracet a vysvětlovat?
MP: Ne. A myslím, že i v tom je náš případ vlastně výjimečný. Podobné rozkoly v kapelách jsou drtivou většinou nezvratné.
MK: Většina lituje až právě nad tou kamarádovou rakví.
MP: Nám ale paradoxně strašně pomohlo setkání na pohřbu Václava Havla, to byl ten osudový moment. Zní to sice velmi symbolicky, ale bylo to tak.
MK: Tam se totiž pod tíhou té atmosféry skutečně něco uvnitř nás pohnulo. Smutek nad Havlovou rakví vrhl na naše spory úplně nové světlo a my si poprvé řekli: Vždyť je to vlastně hloupost, hádali jsme se jen o malichernosti, podružnosti, kvůli kterým jsme přišli na čas o blízké lidi. Člověku najednou došlo, že jsme tím jenom ztráceli čas, který jsme mohli věnovat sobě a naší společné muzice.
Pražský výběr...
...je kultovní česká rocková skupina založená roku 1976 klávesistou a zpěvákem
Michaelem Kocábem coby odnož Pražského Big Bandu. Ve druhé polovině 70. let se orientovala na tehdy populární jazz rock. Na začátku 80. let přistoupila po příchodu
Michala Pavlíčka z Expanze k celkové změně stylu a stala se jednou z nejvýznamnějších českých skupin tzv. nové vlny. V roce 1982 natočil režisér Juraj Herz ve spolupráci s kapelou film "Straka v hrsti", který okamžitě skončil v trezoru a společně s koncerty v Hradci Králové v lednu 1983 vedl na tři roky k úplnému zákazu kapely. Stejnojmenné debutové album "Straka v hrsti" si muselo na oficiální vydání počkat čtyři roky. V absurdním pořadí se tak rok před oficiálním vydáním debutu objevilo na trhu druhé eponymní album Výběru pod názvem "Selection". Na počátku roku 1989 se začíná realizovat celovečerní film
Pražského výběru "Pražákům těm je tu hej" - dokončen byl až po sametové revoluci. V roce 1997 se na světě objevila novinka v podobě desky "Běr". Větší množství koncertů absolvoval kapela až po roce 2000, pro neshody se pak v roce 2006 rozpadla. Záhy poté založil Michael Kocáb novou skupinu
Pražský výběr II, jež koncertovala celé tři roky. Letos na jaře Kocáb oznámil, že se vrací k původní sestavě, s níž na podzim vyjede na velké turné. Zároveň vyšly v reedicích dvě nejslavnější alba "Straka v hrsti" z roku 1987 a o rok mladší "Pražský výběr". V současné sestavě chybějí dva členové, kteří ji opustili v roce 1981 - baskytarista
Ondřej Soukup (po odchodu ke
Karlu Gottovi jej nahradil
Vilém Čok) a bongista Jiří Tomek.
Vzpomenete Václava Havla nějak ve své tvorbě, abyste mu poděkovali?
MK: My na něj samozřejmě vzpomínáme pořád, není rozhovor, kde by nepadlo jeho jméno. Skoro bych se už i bál, aby toho nebylo moc. Celé turné je ale vlastně konané pod jeho záštitou, turné jsme mu víceméně věnovali, byť jsme to nahlas nikdy neřekli. Václav Havel s námi už navždycky zůstane. Takže se nebojte, jeho odkaz v naší tvorbě nezmizí. Pokud na nás shora kouká, snad z nás má radost. Protože on byl ten, kdo kdysi prohlásil, že snáz se smíří Židi s Palestinci než Pražský výběr. Nakonec se to tedy povedlo.
© Supraphon
Kdy jste se sešli úplně poprvé všichni, jak tu teď sedíte?
MK: Právě na pohřbu Václava Havla. Byl to člověk, který měl naši velkou úctu, a když se pak na jeho rozloučení potkáte s lidmi, se kterými on si vás spojoval, asi těžko uhnete pohledem, že jo? To prostě nešlo, on nás nechtíc takhle vystavil proti naší vůli nevyhnutelnému setkání.
MP: Teď je řeč tedy především o nás dvou, u nás to takhle opravdu bylo. První oficiální schůzku jsme ale absolvovali krátce poté ve vinárně Divadla Na zábradlí.
MK: A tam to bylo zajímavý, protože jak jsem se všichni vyhýbali konverzaci na dané téma, automaticky jsme se začali vyptávat jeden druhého: Jak se máš, ty kluku ušatá?, a najednou byl kus tý starý srandy nazpátek. Humor, to byl vždycky hlavní tmelitel Pražského výběru, bez srandy a nadsázky nám to prostě nejde.
KK: To je pravda a bylo to tak vždycky, za všech režimů a poměrů.
Jak často teď zkoušíte?
MK: Asi čtyři hodiny (směje se). Měli jsme totiž zatím jen jednu zkoušku a plánujeme jich ještě dvacet.
Padli jste si bez problémů znovu i po muzikantské stránce?
MK: V podstatě ano. Myslím, že ty písničky pořád docela umíme a že třeba na vesnickou zábavu bysme mohli jít hrát dneska večer. Pokud ale chceme tu mašinu zase rozjet, jak se říká, na plnej céres, se vším všudy a před davy lidí, určitě to ještě pár zkoušek chce. Přece jen máme zodpovědnost vůči publiku, aby nebylo zklamané. Dřív jsme mohli na pódiu víc blbnout, dneska chceme blbnout sice taky, ale samozřejmě k tomu i pořádně hrát.
JH: No, já si zase ale myslím, že ten výkon nemusí být bezchybný a naprosto perfektní, že naším hlavním úkolem je postavit znovu na turné toho ducha kapely.
VČ: Ten se postaví sám od sebe. (směje se celá kapela).
MP: Tady alespoň vidíte, jaké to je, když se sejde pohromadě parta chlapů.
© Supraphon
Před těmi šesti lety byl jedním z důvodů rozkolu i fakt, že jste na sebe neměli kvůli jiným projektům moc času. Kladli jste si v tomhle směru navzájem nějaké podmínky?
MK: To víte, že jo! Musel jsem kvůli nim vzdát prezidentskou kandidaturu! Snažil jsem Michala přesvědčit: Ale Michale, já přece nechci kandidovat na prezidenta! A stejně jsem to musel slíbit.
JH: Také skončila epizoda Pražský výběr II.
MK: Jo, ano, to taky. Jenže oni si chudáci mysleli, že mě to nějak sejme, a ono ne. Pro mě už to totiž bylo nepohodlný. Pořád jsme byli vystavení srovnávání, slyšel jsem dokola stále jenom Pavlíček, Pavlíček, a to bylo tak nepříjemný! Ne kvůli Michalovi, ale nebylo to fér vůči těm ostatním z Pražského výběru II. Věděl jsem, že se musíme minimálně přejmenovat, a když pak přišlo rozhodnutí kolem návratu původní sestavy, byl jsem vlastně rád. Všechno se tím vyřešilo.
MP: Nakonec jsme se všichni mezi sebou domluvili, že budeme dodržovat zásady volnosti, svornosti a bratrství.
JH: Své hudební majetky jsme si navzájem ponechali.
MP: K tomu jsme si ale ponechali navzájem svobodu. A funguje to.
Termíny Tour 2012
pátek 9. listopadu 2012 - Praha, Tipsport Aréna
úterý 13. listopadu 2012 - Ostrava, hala Saréza
středa 21. listopadu 2012 - Brno, Kajot arena
sobota 24. listopadu 2012 - Pardubice, ČEZ aréna
Za pár dní vyrazíte na turné, uslyšíme na něm nějaké speciality?
(Následuje hlasitá živelná debata na téma dvou bubeníků v kapele. Z mé strany padne návrh na sestavení velké soupravy pro oba bubeníky, což na okamžik nadchne především Michaela Kocába s Jiřím Hrubešem. Po chvilce přiznávají, že se bubeníci budou na koncertech pravděpodobně střídat.)
MP: Určitě se naše koncerty zase ponesou v duchu komedie dell'arte, stejně jako tomu bývalo dřív. Shodli jsme se, že když to vzniklo kdysi přirozenou cestou, měli bysme to tak ponechat. Nikdy jsme nevymýšleli nějaké kostýmy, prostě jsme vystupovali v tom, v čem jsme se na pódiu cítili dobře.
© facebook interpreta
Plánujete po reedicích vydat i novou desku?
MK: Plánujeme, já bych rád ještě dvě. Ale zatím nic neslibujeme, všechno je teprve na začátku.
Přemýšleli jste nad tím, jestli vaše staré skladby jsou přitažlivé třeba i pro dnešní mladé publikum? Jestli jsou takzvaně platné dodnes?
MK: Jistě, ale zjistili jsme, že tohle je velmi těžké hodnotit. Můžeme to jedině zkusit. Nebo vycházet z dosavadních vlastních zkušeností. Já poslední dobou narazil na několik mladých lidí a byl jsem fakt překvapený, že naše skladby znají! Většinou tvrdili, že si nás sami našli nebo je to dědictví od jejich rodičů. S tou platností - mně zpětně došlo, že jsou to určitě naše tři největší hity. Jednu složil Michal Pavlíček, jednu já a jednu
Vilém Čok. "Zubatá", "Pražáci" a "Václavák".
JH: Nevím, jestli si všímáte, o čem se teď zpívá, ale třeba naše texty podle mého názoru zůstaly nadčasové.
MP: Pro mě je určitě dodnes nejsilnější "Proč jen já", protože to je osobní zpověď, která bude platit stoprocentně za každé doby. Revoltující zpověď člověka, který se postaví nějaké moci. Řekněte, co je dnes víc aktuální?
VČ: Ono ale hodně záleží na tom, jak nás který posluchač vnímal a vnímá. Někdo měl radši crazy modely jako "Václavák", jinej zase naši vážnější polohu, kam patří "Proč jen já".
MK: Za sebe mám tedy dodnes nejraději "Zubatou", tu si nechám zahrát na pohřbu.
Když se chystáte na nové skladby, budete zase tepat do politiky nebo společnosti?
MK: A do koho byste si přála, abychom se pustili?
© Supraphon / Martin Kubica
Abych řekla pravdu, už jsem z politiky poněkud unavená, takže jsem ji přestala na čas sledovat.
JH: A to je přesně ono! Lidi, kteří se do ní kdysi s vervou pouštěli, už toho mají plné zuby. Přímo politika se v naší nové tvorbě asi odrážet nebude.
MP: Že bychom zdvihali varovně prst a vykřikovali: Blaníku, probuď se!, to asi dělat nebudeme.
MK: To bychom totiž těm popletům v politice dali falešný význam. Přijde mi i trošičku pod naši úroveň, abychom se věnovali tomu galimatyáši, který tady vznikl a lidi jenom vysává. To my bychom opravdu neradi.
JH: Jedině že bychom složili písničku s refrénem: Zabijte je všechny (směje se).
MK: Když se do toho pustíme, měla by být deska na světě za dva týdny. Nemyslím natočená, ale připravená. Promyšlená a složená. To prostě musí vyhřeznout, jinak to nebude fungovat. V jednom momentě se musí nasoustředit ta naše hromada energie a ne se s tím dělat třeba rok. Chtěli bychom zůstat autentičtí a i dnešní doba je taková. Navíc všechny úspěšné desky takhle vznikly, že byly napsané za pár dní. Pak už se může dlouhodobě album cizelovat a podobně.
Zajímavé, mladí muzikanti dnes často touží po opaku, už nechtějí vyrábět desky rychle a ve stresu.
MP: To s sebou ale přinesl fakt, že dneska prodat dva tisíce cédéček je úspěch. A půjde to hůř a hůř, takže mladí se víc soustředí na koncertování. Na jedné straně je to dobře, protože se tím zlepšují, na straně druhé nemají tolik času a sil na novou tvorbu. V některých ohledech žijeme pořád v divné době.