Uhádnete, jaký obrat zaznamenal hudební průmysl v Česku v loňském roce?

Kdyby překročil hranici 100 milionů korun, byl bych překvapený.

Těch milionů bylo podle IFPI celkem 252.

To je v podstatě 10 milionů euro a nějakých 12 a půl milionu dolarů. Zřejmě tam byly fenomény desek, které udělaly velké obraty, a zároveň ta čísla asi zahrnují i Slovensko. Ovšem jen obrat vydavatelství EMI v Česku v roce 1998 činil 500 milionů. Těch celkových 252 je v tomhle kontextu smutné číslo.

Jak byste tedy popsal stav, ve kterém se dnes hudební průmysl nachází?

Navzdory těmto číslům bych ho popsal jako stav konsolidace. Totiž - nezužujme hudební průmysl pouze na prodej nahrávek! On zahrnuje i poměrně vitální průmysl koncertní činnosti nebo průmysl rozhlasový. Až na malé výjimky výjimečných moderátorů, kteří jsou v daných zemích legendami - Banášová nebo Mareš - generuje poslechovost běžných komerčních rádií ve středoevropském prostoru výhradně hudba. To znamená, že jakýkoliv příjem z reklamy v rádiu je generován hudbou, a to by se také mělo zahrnout do hudebního průmyslu. Čili tenhle průmysl na tom není špatně. Sofistikovaný, alespoň co se týče statistik, byl pouze gramofonový průmysl a ten nám - ano, vykazuje indikátory poklesu.

Takže hudební průmysl je na tom v podstatě dobře?

Ať to zní jakkoliv paradoxně, myslím si, že v oblasti hudebního průmyslu zažíváme obrovský růst. Máme čím dál víc koncertů, čím dál víc výkonných umělců, čím dál dražší vstupenky... Ceny honorářů u nových hvězd se pohybují ve výšce, která ještě před pár lety nebyla možná. Když jsem byl na začátku kariéry, milion dolarů stáli pouze Rolling Stones. A dnes? David Guetta nebo Tiesto si jen za festival vezmou klidně několik set tisíc. Milionová hranice je už taková směšná. V případě Madonny není milion ani door opener, abychom se o jejím koncertě začali vůbec bavit. Přitom ten samý milion před dvaceti lety pro Rolling Stones, to bylo pro nás, co pracujeme v tomto průmyslu, jako dotknout se Svatého grálu.

Když se vrátíme k EMI - Libor Lisý z tohoto labelu dnes tvrdí, že to vydavatelství už projela...

Ano, nahrávací společnosti se jednoznačně nacházejí v krizi. A EMI konkrétně, vždyť se pořád řeší, zda ji Universal mohl, nebo nemohl koupit. Mají velké štěstí, že novým prezidentem Universalu je Brit, který chce EMI zachovat jako britskou entity. Nechce ji atomizovat a přebírat umělce do svých labelů. Je asi nesmysl, aby Coldplay místo na Parlophone začali vycházet na A&M Records nebo na Island Records. Jen tahle diskuze dokládá, že gramofonový průmysl zažívá krušné období.

Libor zároveň říká, že tohle krušné období je výsledkem přirozeného vývoje, který vydavatelské firmy nemohly příliš ovlivnit. Souhlasíte?

Otázka je, zda jsme se nesnažili institucionalizovat hudební průmysl právě v kategoriích průmyslu gramofonového. Na všechno jsme hleděli optikou prodaných desek, protože to byl jediný měřitelný ukazatel popularity. Na regionální úrovni se krizi gramofonového průmyslu zabránit nedalo, ale na vyšším levelu už ano. Nemyslím si, že tehdejší managementy působící v Česku a na Slovensku patřily k nějakým světlým postavám gramofonového průmyslu. Nejsem si vlastně jistý, zda by se ti lidé uplatnili i v něčem jiném...

To měla i světová vydavatelství tak špatné manažery?

Dobří manažeři to udělali určitě správně. V jednom momentě odstřihli softwarovou část firmy. Nezapomínejme, že kdysi byl software a hardware spojený - výrobci gramofonů vyráběli desky. Třeba Philips prodal vydavatelství Polygram (dnes Universal) v době, kdy na trh uvedl vypalovačku - zařízení, které bylo schopné kopírovat cédéčko. Od téhle doby, začátku 90. let, se datuje krize gramofonového průmyslu.

A pokračuje dodnes.

Roli sehrála i velká atomizace. Když v sedmdesátých nebo osmdesátých letech existovaly skutečně velké hvězdy - Madonna, Lionel Richie, Tina Turner, Michael Jackson a další - snáze se to celé řídilo. V momentě, kdy vzniklo množství domácích hvězd, nebylo možné ty globální značky úplně přesně kontrolovat. Každý potom potřeboval větší market share, každý toho potřeboval vydat více a více a ono to najednou začalo odčerpávat peníze. Investoři velkých společností asi nebyli úplně nadšení, když viděli, jak jim odcházejí dividendy do multimilionových záloh. Ty jsou v mnoha případech dodnes nesplacené a vlastně i nesplatitelné. Takoví Scorpions už nikdy nevrátí těch několik milionů, které si na zálohách vybrali u vícero vydavatelství.

Nicméně i v roce 2001 se gramofonový průmysl nechal předběhnout firmou Apple, která na trh uvedla přehrávač iPod. Uvědomily si vrcholové managementy, že svojí nečinností na poli inovace vytvořily pro Stevea Jobse báječný marketingový doplněk?

Samozřejmě. Vrcholní manažeři pak začali s firmou Apple vyjednávat, že zadarmo dodají písničky, ale chtějí podíl z prodeje iPodů. Opět to však bylo pozdě. Apple už to měl tak pevně v rukou, že tuhle spolupráci nepotřeboval. Možná ani netušil, že se iPody budou tak dobře prodávat i bez toho úžasného contentu. Většina lidí si tam totiž nakopírovala písničky z cédéček. C'est la vie.

Jaký je dnes vztah gramofonového a hudebního průmyslu?

Nedokážu si představit, že by mě zajímala budoucnost nahrávacího průmyslu. Modely distribuce jsou momentálně takové, že možnosti nějakého velkého výdělku v této oblasti jsou limitované. Minimálně na úrovni středních a menších trhů. Jediná cesta jsou nějaké synergie, kdy hudební vydavatelství budou donucené ustupovat managementům a managementy ustupovat vydavatelstvím a nacházet synergie na nějaký společný marketing. Budou to spíše nějaké marketingové společnosti, poskytující umělci službu, kterou bude potřebovat.

Takže v podstatě servisní organizace.

Přesně tak. Samozřejmě lépe na tom budou ty z nich, které mají starší katalog. Jenomže...

Jenomže jak dlouho jim to vydrží?

To je právě otázka. Do jaké míry budeme ten jejich katalog potřebovat? Do jaké míry potřebujeme staré knihy, nahrávky, věci? Když existuje nějaký extract a ten se bude v nějaké formě posouvat dál... Nevím. Pokud však nepřijde řešení v horizontu šesti nebo sedmi let, bude mít gramofonový průmysl opravdu problém. Heavy buyers, cílová skupina lidí kolem čtyřiceti - pětačtyřiceti let, která hodně nakupuje cédéčka, je nakupovat pomalu přestane, protože se dostane z aktivní zóny.

A nastupující generace posluchačů vyrostla na tom, že se za nahranou hudbu neplatí.

Když si uvědomíme, že hudbu si tradičně kupují děcka z kapesného ve věku dvanáct - třináct let, s klidným svědomím můžeme říct, že nemají odkud vidět, že by se nějaká hudba kupovala. Už generace před nimi ji nekupovala. Oni nemají empirii s nákupem hudby! Hudba je pro ně něčím, co se někde nachází a nějakým způsobem se distribuuje. Ale není to předmět, za který se platí. Lidé, kteří jdou do klubu za umělcem nebo DJem, neplatí za hudbu, ale za zážitek. A hudba? Ta je nějaká taková backgroundová záležitost. Nějaký konzum, který se děje bez aktivního přičinění konzumentů.

Zároveň díky rádiím funguje model I know what I like and I like what I know.

Tento termín používám velmi často. Rádia totiž donekonečna fungují na principu rotace limitovaných čtyř set věcí. A lidi mají touhu vlastnit pouze to, co znají. Většina teenagerů chce LMFAO i přesto, že je paradoxně hrají nejvíc v rádiu. I know what I like and I like what I know pořád funguje. Je to víc o písničkách než o albech.

Médiem včerejška je kompaktní disk, médiem dneška internetové úložiště, odkud hudbu streamujeme. Co může být médiem zítřka?

Myslím, že nás čeká totální share sociální sítí. Model Spotify propojený se všemi možnými sociálními sítěmi v jednom momentě. S Facebookem asi ne, spíš to bude něco instantního na způsob Twitteru. Dokážu si představit, že stejně jak odebíráme tweety různých lidí, tak si budeme odebírat i hudbu. V podstatě na takovém modelu už dnes funguje Beatport. Máte tam DJs, kterým věříte, a jejich bezplatné ukázky jsou vlastně hudební tweety.

Muzikanti namítnou - když budeme hudbu distribuovat zadarmo, za co ji budeme nahrávat?

Nesmí zapomínat, že natočení jedné písničky na nějakém základním levelu je dnes stojí tři sta, možná pět set euro. Při jednom hitu inkasujete za jedno vystoupení tisíc pět set nebo dva tisíce euro. Tedy v našich zeměpisných šířkách. To znamená, že si vstupy dokážete velmi rychle vrátit. Ale samozřejmě - pokud se budeme bavit o nějakých velkých projektech a velkých nahrávacích studiích, tam to bude složitější. V principu by se však měly náklady na nahrávání vrátit z živého hraní.

Hudba se tedy vrací na svůj začátek, kdy byla prvotní živá reprodukce.

Gramofonový průmysl je derivátem rozhlasového průmyslu. To, co lidé poslouchali v neděli večer v nějaké famous DJ show, si chtěli poslechnout v pondělí znovu. Proto ve 30. letech vznikl nápad začít věci lisovat a zavést formát písničkové formy. Neuvěřitelně to hudbu demokratizovalo, přineslo ji masám. Do té doby byla hudba elitářská záležitost, uzavřená v koncertních sálech. Beethoven, Vivaldi nebo Rubinstein muzicírovali pro vybranou společnost. A když jste je chtěli slyšet dvakrát, museli jste za nimi cestovat. Najednou jste však mohli hudbu poslouchat kdykoliv se vám zachtělo. Boom, nadšení a popularita hudby pramenily z toho, že ve všech těch stoletích před námi nebyla dostupná pro všechny.

Jakou roli hraje v době sociálních sítí a streamingových služeb typu Deezer nebo Spotify televize? Dokáže udělat kapelu?

Dokáže to vhodně zvolený mediální mix, kdy televize zastává pivotní úlohu. Ale sama o sobě vám televize hvězdu nevytvoří. Možná ve specifických případech umí vrhnout světlo hledáčku na pár zajímavých lidí - Kelly Clarkson nebo Susan Boyle... I když lidi, jako je Susan, si pamatujeme hlavně proto, že jde o bizarní postavičky. Moment paradoxu. Ale vyrobit nové Coldplay nebo Madonnu? To vám televize neudělá. Televize dělá telebrity. Vytvoří vám telebritu na sezónu nebo na dvě.

Ukázkovými telebritami, produkty croissantové kultury, které zasytí jen na krátkou dobu, jsou účastníci talentových soutěží typu SuperStar, že?

Víte, většina kapel, které za námi chodily do kanceláří vydavatelství, chtěla prezentovat své umění, své názory na svět. Kdežto do televizních soutěží se hlásí lidé, kteří se chtějí stát slavnými a bohatými. Minimálně podvědomě, něco jako účastnice miss. A to je špatná motivace. Pokud se chcete stát slavným a bohatým, objevte - já nevím - ropné pole nebo se vdejte za šejka. Tohle není o hudební motivaci. Jen si vezměte, jaká hudba se v těch talentových soutěžích zpívá. Čistá osobní exhibice s repertoárem Mariah Carey nebo Whitney Houston, nemá to nic společného s aktuální scénou. Hudba, kterou tam ty šestnáctileté děti zpívají, je hudbou, kterou v tomhle věku poslouchali jejich rodiče. Myslí si: Umím zazpívat dlouhý, nekonečný tón v písničce "I Will Always Love You", všichni vstanou, zatleskají a já se stanu slavná. Ale to není o tom, že chci zpívat. Respektive možná si to ty děti myslí, ale nemají v sobě ten rock and roll. Nemají v sobě toho Marleyho, Sex Pistols nebo Dylana, které srala spousta věcí, nemají v sobě básníka Jima Morrisona, excentrika Ozzyho Osbourna, ani intelektuála Nicka Cavea. Účastníci talentových soutěží jsou lidi, kteří chtějí být v telce.

Jak v tomhle kontextu vnímáte svoji popularitu, kterou jste nabyl coby porotce v televizní show? Čím se lišíte od telebrity?

Myslím, že jsem vzorovou ukázkou telebrity. Jsem populární mezi lidmi, mezi kterými jsem populární být nechtěl. Jsem populární díky své přítomnosti v talentové soutěži a ne díky těm dvěma desetiletím práce na své kariéře. Domnívám se, že moje popularita skončí několik týdnů po posledním účinkování v televizní show. Myslím, že jsem mnohé věci přecenil a udělal chybu, zaměnil si hudební průmysl s průmyslem televizním. V televizi ani nevytvářím novou hudbu, ani nepomáhám v kariérách mladým umělců. V televizi se maximálně tak podílím na zvyšování průměrné denní sledovanosti vysílacích stanic. Moje popularita je popularitou postavičky, kterou jsem vytvořil a které jsem dodal pár črt z reálného zábavního průmyslu. Nejedná se o moji popularitu. Porotce Jaro Slávik je televizní postava, ne já. Stejně jako Robert Downey Jr. opravdu nemá v obýváku létající kovový oblek a stejně jako Daniel Craig opravdu nejezdí v neviditelném autě.

Ve své knize "Nejde o talent" píšete o konci velkých globálních značek. Už nás tedy nečeká žádná beatlemánie?

Objeví se hvězdy, které budou známé po celém světě, ale už kolem nich nebudou takové globální hysterie. Ty budou mít lokální charakter a budou trvat kratší dobu.

Ani Čína, která se například ve sportu stala továrnou na medaile, nemá ekonomické a mocenské dispozice k tomu, aby globální hvězdu vytvořila?

Nemá. Je to spojené s inflací hudby a fragmentizací trhu, který je neslučitelný s existencí globálních superhvězd. Na tohle přece jen potřebujete mít nějakým způsobem spojené publikum a dominující módní trendy. Ideální k tomu byla 80. a 90. léta, kdy měli všichni stejné účesy, kdy jsme všichni chodili stejně oblečení a vyznávali stejné věci. Poslední doba, kdy se tohle promítalo do nějakého outfitu, byl čas největší slávy Jennifer Lopez. Tehdy ty holky vypadaly plus mínus stejně. Ale dnes už nevidíte, že by lidé navenek vykazovali nějaké společné znaky jako v období metalistů nebo depešáků. Těžko se vytváří něco globálního. Ostatně, v létě vypískali na koncertě i Madonnu, což bylo ještě před pár lety nepředstavitelné.

V knize tvrdíte, že se interval popularity jednotlivých hvězd bude zkracovat a dojde na prorocká slova Andyho Warhola o tom, že v "budoucnosti bude každý slavný na 15 minut." Pokud tedy nebudeme rovnou zaplaveni telebritami. Nemyslíte, že posluchači začnou být vůči takovým zábleskům rezistentní? Nebudou si pěstovat dlouhodobý vztah s takovým umělcem, který pro ně bude dostatečně silný?

Nedokážu si to představit, byť bych byl rád. Jsem velmi zvědavý, jak bude vypadat příští deska Adele. Kdyby se jí podařila, třeba by něco podobného vzniknout mohlo. Ale stane se to? Nevím. Ostatně i Amy Winehouse ke konci svého života odcházela z nějakého popředí. Nebo - kde je Duffy? Kde jsou všechny ty kvalitní věci, které se poobjevovaly? O Marku Ronsonovi se mluvilo jako o velké producentské naději. Dnes ho vidíme v reklamě na Coca Colu. Ale kde je, co dělá? Navíc, v případě user generated contentu je třeba připomenout i slova Banksyho, který říká, že "v budoucnosti bude každý mít nárok na 15 minut anonymity".

Ti lidé určitě něco dělají, ale asi je nestíháme kvůli inflaci hudby sledovat.

Ale já si říkám, že když je něco dobré, musí to vyplavat na povrch, i když je mediální pozornost upřena jiným směrem. Poslední desku Madonny moc neznáme, ale dvě písničky z toho alba jsou skvělé a fungují. Stejně jako fungují Coldplay i přesto, že pozornost na sebe upíná klubová scéna v čele s Tiestem a Fedde le Grandem. Co je dobré, to se projeví. Co není dobré, to nefunguje.

Právě jste vymyslel titulek rozhovoru.

To je taková elánovština (usmívá se). Dobré věci se zkrátka prosadí i v dominujícím prostředí. Stejně jako se uměla prosadit dobrá elektronika v době hardrockových a heavymetalových kapel. Třeba "The Robots" nebo "Electric Cafe" od Kraftwerk, případně The Art Of Noise. Obě kapely mezi těmi Deep Purple nebo Europe krásně fungovaly. Dnes je to stejné. Nacházíme se v kulminujícím bodě club culture a všichni, včetně velkých umělců minulosti, se na to vykašlali a vystupují v klubech. Vidíme, že Coldplay, Adele a dokonce i Kings Of Leon mají remixy předních DJs a jejich hudba se šíří, protože je kvalitní. Ovšem zbytek té hudby zřejmě není tak dobrý, aby se prosadil. Není to o marketingu, nedá se říct: tady máme marketingovou prioritu, uděláme remix a začne se to hrát.

Lze konec globálních značek aplikovat i na česko-slovenská měřítka? Potenciál naplnit haly mají dnes už snad jen Kabát a Elán, tedy kapely, které se staly v rámci federace velkými ještě v závěru 20. století.

Nalijme si čistého vína, ještě Michal David. Ano, je to s tím spojené. Buď potřebujete tak výraznou a vyhraněnou osobnost, která vzácně vystupuje, jako je Daniel Landa, nebo masovou a všeobecně oblíbenou koláž z popu, rocku a v případě Kabátu i trošku polky. To funguje. Ale jestli v budoucnosti může vzniknout nový Elán? To asi ne. I když můžeme očekávat, že třeba Nohavica udělá úspěšnou desku a něco vyprodá.

Proč tedy i na naší úrovni skončila velká jména? Proč se mladým kapelám nepodařilo obsadit tak dominantní pozice, jaké zabírali jejich předchůdci?

(chvíli přemýšlí) Abyste byl na Slovensku viditelný, musíte být kontroverzní. A když jste kontroverzní, lidé na vás nadávají a to ti umělci zase nemají rádi. Každý chce, aby se o něm mluvilo v dobrém. Jenomže když se o vás mluví v dobrém, za chvíli se o vás nemluví vůbec. Je to trošku začarovaný kruh, ze kterého není cesta ven. Dřív byly aspoň definovány vrcholy a to, co je v kariéře důležité. Vrcholem bylo vyprodat PKO v Bratislavě a Lucernu v Praze. Co je to dnes? Dneska O2 arenu pomalu nevyprodají ani Red Hot Chili Peppers. Ani kdyby tam jen tak přišli Green Day, tak ji nevyprodají. Co je dneska tedy benchmark? Co je pro umělce nějakým dokladem, že je velký? Bavil jsem se teď s Rytmusem o nějaké mezinárodní kariéře. Protože co je ten další krok? Když jsem vyrůstal, svět byl mnohem jednodušší. Měli jste lidi, kteří byli slavní z televize. Všechno bylo jasné, každý věděl, kdo je nahoře a kdo dole. Kdežto dnes máte díky některým médiím pocit, že lidé, kteří jsou dole, jsou vlastně nahoře, a že ti, co jsou nahoře, tam vlastně nejsou. Dnes nejde o kvalitu.

O co tedy jde?

Já vlastně nevím. Netuším, čím ty masy oslovovat. Nevím, jaký druh umělce by mohl fungovat. Udělat hit, to je relativně jednoduché. Ale jak vytvořit umělce, kterého budou mít lidé rádi? Tím nemyslím, že by ho měli znát. Protože Rytmuse znají všichni. On je v podstatě dobrý člověk, ale kdo může doopravdy říct, že ho má rád? Třeba do takové míry, jak měly naše matky rády Waldemara Matušku? Kde je ten good feeling, dobro, co z toho kdysi šlo? Přestaly se nám dařit pozitivní asociace.

Druhý díl rozhovoru najdete zde.