Yes, třiatřicet let existující skupina s bezmála třicetikusou diskografií, se po dvouleté pauze vydala do studia se symfonickým orchestrem. Album "Magnification" (volně by se dalo přeložit jako "zvětšenina", což se dá vysvětlovat i v souvislosti s rozšířením muzikantského ensemblu) obsahuje deset kompozic s průměrnou délkou šesti minut a právě jemu je věnováno současné turné skupiny, o jejíž zastávce v Praze se můžete na MusicServeru také dočíst.

Yes mají bezpochyby v art rocku hluboko rostlé kořeny - a ty jsou a byly cítit v jejich vývoji neustále. Skladby jsou prokomponované s citem a ohromným muzikantským fundamentem, principielně si yesovské aranže lze se symfonickým tělesem spojit poměrně jednoduše. Snad právě proto, že by člověk od spolupráce art-rockové legendy s filharmonií očekával něco výjimečného a nasazoval na ni přísnější kritéria, "Magnification" svým popovým hávem a vesměs rutinním použitím orchestru mírně zaráží. Ve velké většině skladeb filharmonici pouze přizvukují a podporují zvuky, které lezou už z ostatních nástrojů, což zhustakdy jinak zemité aranže nepříjemně oslazuje, místa, ve kterých má orchestr možnost se projevit samostatně (např. intro "Give Love Each Day"), zase spadají do soundtrackových sci-fi klišé. Snad nejmarkantnější je v této podivné výrazové rozplizlosti skladba "We Agree", víc než cokoli jiného připomíná pozdější období Queen. Další ingrediencí, která nahrávku někdy až zbytečně přeslazuje, je slabost muzikantů pro vícehlasé vokály ("Don't Go", "Can You Imagine"...). Potenciálně poslechové aranže se tak velmi jednoduše snižují na úroveň kulisového popu do rádií, což je při všech kvalitách, které by z nahrávky mohly vylézt, skoro zbytečné - k plážovému popu stylu Beach Boys se snad Yes přibližovat nepotřebují.

Výše zmiňované skladby naštěstí dojmu z desky nedominují, spíše zamrzí vedle těch propracovanějších (mezi ty patří bezpochyby desetiminutová "In The Presence Of"), případně těch s čistější a uměřenější atmosférou, jako příjemný balzám na uši v kontextu ostatních funguje "Soft As A Dove". Na hranici ještě obhajitelného art-rockového produktu a libého uhlazeného popu se ocitá píseň "Dreamtime".

Yes tedy vylezli na svět s deskou, která v kontextu jejich současné tvorby až tak nepřekvapuje, možná byla jen příliš silná očekávání a předpoklady, které se k vydávanému médiu šířily. Snad bude efekt poměru očekávaného a slyšeného příznivější, když si odmyslíte přeceňovanou propagandu k desce a s vědomím, že jde jen o další "řadovku" budete párkrát mile překvapeni.