Momentální pozice britské skupiny Coldplay není příliš záviděníhodná. Kapela si už slávy užila až až a nadále prodává miliony desek, takže si do ní mnozí hudební publicisté a rádoby odborníci s chutí kopnou. Ano, to, že je kapela populární mezi širokou veřejností, ještě neznamená, že hraje kvalitní muziku, ale také to nedokazuje, že ji nehraje. Jiní zase spílají, že se čtveřice zaprodala, nahrává tuctové rozjuchané popiny, místo pravých nadšenců kvalitní hudby na ně chodí puberťačky, které před pódiem špulí pusu do telefonu a kdo ví, co ještě. Snad i s Nečasem a Kalouskem by se našla nějaká spojitost. Jistě se v komentářích mnozí z nich sami vyjádří, co je na Coldplay podle nich tak špatného a jak moc je nesnáší. To je ale jen jejich problém.

Coldplay jsou dnes stadionovou kapelou se vším, co k tomu patří. A jak praví klasik, můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat.

Než ale v nedělní podvečer došlo na hlavní hvězdy, museli diváci v Edenu přetrpět Charli XCX a Marinu And The Diamonds. První jmenovaná vedená charismatickou Charlotte Aitchison sázela na electropop, divokost a lascivní gesta. Představení se dočkaly například singly "Stay Away", "Nuclear Seasons" nebo "You're The One" z aktuálních EP, ale i když snaha byla, diváci dali poloprázdnými ochozy a minimálním zájmem jasně najevo, na koho si koupili lístky.

Podobně chladnému přijetí se navzdory výbornému koncertu dostalo i Marině And The Diamonds, a pokud jste mladou velšanku viděli loni na Grape festivalu v Piešťanech, nejspíš vám jí bylo chvílemi i líto. Tehdy se předvedla jako neskutečně milá, skromná, zábavná a pokorná dívka, která si váží svých fanoušků a pozornosti, jaké se jí dostalo. A pokud jste se dobře dívali, o žádnou z vlastností od té doby nepřišla a i tentokrát se pokoušela přiklonit si svým dráždivým synthpopem diváky na svou stranu. A že jí k tomu často stačilo pár nevinných sexy pohledů.

Kromě nich jí od loňska k neotřelé barvě hlasu a taháku "Hollywood" přibyla další zbraň, hitová "Primadonna" z druhé studiovky. "Tuhle přece znáš, ne?" zeptala se s nadějí v hlase asi sedmnáctiletá slečna svého přítele. Neznal. A nebyl sám. České publikum mnohdy potřebuje strčit písničky až pod nos, samo si je nevyhledá a nic nového či neznámého nechce. A to je zvlášť v případě takových interpretů jako Marina Lambrini Diamandis, jak se zpěvačka jmenuje vlastním jménem, opravdu škoda.

Pět minut po půl deváté nastoupila na pódium čtveřice Guy Berryman, Johnny Buckland, Will Champion a v barvou pocákaných kalhotách i Chris Martin, jehož parta dobře ví, že úplně nejvíce důležitých je prvních deset minut (a závěr). Jestli si lidi během nich nezískají, pak už těžko. A když příprava, tak pořádná. Jakmile skončilo přehrávání Jay-Zho "99 Problems", znělky "Zpátky do budoucnosti" a intra "Mylo Xyloto", otevřel dvouhodinovou show aktuální singl "Hurts Like Heaven". Se vší parádou a frontmanovým dodatkem: "Slibuju, že do dnešní show dáme všechno a odehrajeme náš nejlepší koncert." Klasické klišé, řeknete si. Jenže on měl pravdu. Pestrobarevné rachejtle létaly vysoko nad Eden arénu, lasery rozdělovaly publikum na několik částí a na pěti obrovských projekcích se diváci mohli kochat detailními záběry svých oblíbenců.

Jenže to nebylo všechno. Hned s následující "In My Place" vystřelily statisíce barevných konfet ze všech stran obecenstva a pokryly nejen fascinované obličeje návštěvníků, ale i pódium vysunuté do poloviny arény. Z něj se pak za doprovodu "Major Minus" mezi lidi vypouštěly velké nafukovací balony, samozřejmě s potiskem v graffiti barvách aktuální řadovky. To vše doprovázené barevnými blikajícími náramky, které se rozdávaly u vchodu. Právě náramky měly asi největší podíl na silném začátku i nezapomenutelnosti celé show. Pokud je po zapalovačích a mobilech svítící a do rytmu pulzující náramek nový standard na koncertech, nemám nejmenších námitek. Vypadalo to naprosto fantasticky a mnozí muži měli co dělat, aby v tom jásotu zamaskovali slzy dojetí.

Po okraj zaplněné Eden aréně se ale nedostalo jen extrémně silného začátku. Kapela si byla dobře vědoma toho, kdy na efektech ubrat a kdy naopak rozzářit všechno, co se dá. Starší skladby jako "Yellow", "The Scientist" nebo "God Put A Smile Upon Your Face" zazněly ve střídmějším aranžmá, díky kterým krásně rozkvetla jejich síla. Zub času se jim naštěstí úspěšně vyhýbá, a když Martin dojetím z bouřlivého potlesku polkl první nádech u Žluté, jen tím potvrdil, že tady si to neužívají jen ti pod pódiem, ale i ti na něm.

Charismatický zpěvák po celý koncert běhal, tancoval a poskakoval s kytarou na zádech po celé délce pódia jako smyslů zbavený a ani na chvíli tak nedal šedesáti tisícům dychtivých očí na chvíli spočinout. A přestože by každý druhý po takovém tělocviku padl k zemi, on byl při tom všem šílenství vynikající i intonačně. Klobouk dolů.

Na malém pódiu uprostřed hlediště Coldplay odehráli s Rihannou na projekci za zády a klavírem před sebou trojici "Princess Of China", "Up In Flames" a intimní "Warning Sign". Tím si pomalu, ale jistě připravovali půdu pro hymnický závěr. Ten patřil euforickému triu: stadionové vyvolávačce "Viva La Vida", jejíž "o-o-oo-o-oo-o" se neslo až daleko za zdi stadionu, možná trochu nedoceněnému, ale fantastickému singlu "Charlie Brown" a všemi očekávanému megahitu "Paradise". A byla to para - para -paráda.

Coldplay své pověsti hodných, usměvavých a sympatických hochů dostáli po celou dobu trvání koncertu, nejvíc však ve chvíli, kdy se jim při přídavku na malém pódiu naproti hlavní scény podařilo smíchem zkazit "Speed Of Sound" a museli jej s úsměvem doprovázenou omluvou "Bavíme se tady až příliš skvěle" zahrát znovu. Velkolepá show tak dostala i příjemný lidský rozměr.

Ani závěr nebyl ošizený. "Doufám, že zahrajou 'Fix You'," svěřilo se nezávisle na sobě několik kolemstojících, zatímco se čekalo, až se kapela vrátí na pódium. Zahráli to. A jak! Ještě předtím zazněla "Clocks" s úryvkem "Call Me Maybe" Carly Rae Jepsen, a pak se zpoza pomalovaného piána rozezněly první tóny známé melodie. Statický záběr na svíjejícího se Chrise za klavírem dodal skladbě na intimitě, ale ta byla rázem pryč, když píseň začala gradovat. To už nad sebou zpěvák máchal bundou, a když se rozběhl vstříc divákům, vyskočil a ve vy-víte-který-moment za jeho zády explodovala mohutná zlatavá pyrotechnika a nesla se až vysoko k nebesům, bylo o vrchol večera postaráno. A než se posluchači stihli vzpamatovat, už se rozezněla "Every Teardrop Is A Waterfall", která, coby jeden obrovský, barevný a nekončící ohňostroj show šestinásobných držitelů Grammy ukončila. Třicet tisíc lidí se pak domů vracelo s širokým úsměvem na tváři a mnozí nepřestali zpívat ani ve vlaku.

Coldplay svou popovou pastvou pro oči i uši nezklamali. Naopak mnohé nadchli a ukázali, jak má vypadat stadiónový koncert v roce 2012. Britové předvedli to, co umí nejlépe, jeli naplno, a pokud se to i přesto někomu nelíbilo, není to problém kapely, ale jeho osobního vkusu. Celkové hodnocení tak propracované a do detailu promyšlené show, která je dokonale provázána i s hudební složkou, tak nemůže být jiné, než maximální. Jednoznačný aspirant na koncert roku. 100 %.