Neděle na Colours byla plná příjemných překvapení a skvělých hudebních zážitků. Jako každý rok i letos jsme mohli vidět několik exotických umělců, na něž bychom jinak neměli moc šancí narazit. A znovu si tak uvědomit, že v tom je největší síla ostravského festivalu: velká jména jsou fajn (pokud nepřijedou unavené a bez zájmu), ale vrcholné zážitky stejně přicházejí z nejméně očekávaných míst, třeba z Konga nebo Kuby.

Jdeme na vozíčkáře! Paraplegici z konžské Kinshasy Staff Benda Bilili, ač sami na vozíčcích, svou neuvěřitelně nakažlivou radostí a pozitivní energii roztančili tisíce lidí. Mimochodem, v neděli pršelo nejméně a nad areálem se poprvé zvedala menší mračna prachu. Ta se vířila od nohou tanečníků, kteří si vytančili své důlky u hlavní scény. Tomu říkám radostná jízda!

Dvojí vítězství znamenalo, když člověk zašel do Gong Vítkovice Stage na The Creole Choir Of Cuba. Jednak se v krásném novém koncertním sále (do něhož byl po celou dobu festivalu docela problém se dostat) schoval před silnou dešťovou přeháňkou a za druhé se mu dostalo báječného zážitku s desetičlenným kreolským sborem. Dvojdílné představení krásně propojilo smutek a radost, od pomalých písní o Haiti sužovaném zemětřesením a epidemií k nefalšované karibské party při kubánských rytmech. Celá hala stála na nohou a při dojemném odchodu zpěváků ukáply i slzičky.

Nad Dolní oblasti Vítkovice se začaly shromažďovat potemnělé mraky, jako by chtěly vytvořit pochmurnější, možná strašidelnější kulisu u vystoupení Fink. Toto trio od první chvíle spustilo do lidí pošpiněný folk se vzdálenými náznaky blues. Fin Greenall se vypracoval v prvotřídního písničkáře, který vás vtáhne do svého světa (v klubu to pouto bude ještě těsnější) a prožene vám tělem atmosféry, jako když vámi projede elektrický proud. Bicí (Tim Thornton), baskytara (Guy Whittaker) a Fin s akustickou kytarou strojili sice minimalistické chuťovky, avšak plné vibrací a harmonií. Nechyběla neoblomná "This Is The Thing" nebo ukázky z vydařené desky "Perfect Darkness", titulní track zazněl hned na začátku jejich setu. Hodinka s nimi utekla hodně rychle, člověk se ani nenadál a byl tu konec, zároveň to byla hodně intenzivní masáž duše, kdy tělesná schránka mohla drobet vypnout a nabrat sil.

Těch bylo zejména potřeba pro electroswingovou jízdu s Parov Stelar Band, kteří rozjeli pořádný mejdan, oni to snad ani jinak neumí (a pro Janelle Monáe nachystali publikum na výtečnou). Zpěvačka Cleo Panther (vlastním jménem Daniela Hrenek) nad touto fúzí elektroniky, jazzu a swingu důstojně kralovala a provedla natěšené fanoušky jejich hudebním světem, plným nablýskaného světa pulsujícího kabaretu. Pokud někomu přece jen začala blikat kontrolka vybitých baterek, mohl si zde naplno nabít, tomu pozitivnu se prostě nedalo uniknout.

Otřepaná fráze to nejlepší na konec se stoprocentně naplnilo při závěrečném představení na největší scéně Colours. Koncert Janelle Monáe byl zcela výjimečným zážitkem - omračoval hudebně i vizuálně, dokonalým dotažením všech detailů, černobílou scénou, choreografií, koncepcí, tancem, kontaktem s publikem, profesionalitou a, zase opakuji, radostí. Na muzikantech bylo vidět, jak je to na pódiu baví.

Janelle, jakkoliv mladá, si dělá, co chce: na úvod nepřerušovaná čtvrthodinová suita z jejího skvělého alba "The Archandroid", pak nádherná verze Chaplinovy "Smile", do toho jen tak Jackson 5 ("I Want You Back"), v přídavku (který trval asi půl hodiny) Bondovky, skok do publika (to nedal ani Iggy!), spartakiáda s publikem, oslava narozenin na pódiu a nakonec i obdarování taky oslavenkyně Míši z publika obrazem, který Janelle namalovala přímo na pódiu při zpěvu.

Divák mohl mít blažený pocit z pohledu na show z úplně jiné ligy. Viděli jsme opravdovou hvězdu, mladou, moderní, skvělou zpěvačku (žádná zaváhání neexistovala), které předvedla kosmický průlet tím nejlepším z černé muziky. Troufám si tvrdit, že mnoho z diváků si ještě teď není jisto, zda se jim toto dech beroucí black and white představení jen nezdálo.

P. S.: Na shledanou za rok. Třeba i na těch velkých ostrých kamenech, ze kterých tak strašně bolely nohy, možná s posílenou dopravou, taky s ještě více záchody a zcela určitě s dalšími báječnými zážitky v oživlém Ocelovém městě. Díky všem, co tam byli.