Nejprve nezbytné meteorologické hlášení: opravdu se výrazně ochladilo. Při vystoupení bratří Ebenů diváky skrápěl deštík a jeden se v duchu přesvědčoval, že to za chvíli přestane, protože bylo fakt chladno. Ebeni, i když jejich set není žádný ohňostroj nespoutané energie, přesto diváky rozehřáli jemným humorem. Nechyběly již tradiční fórky s pracovními nástroji ("Já na tom dělám"), rozhovor astronauta se starostlivou manželkou, sborové "Zprava dobrý", potěšily promluvy Marka Ebena před písničkami i uvedení dvou dosud nevydaných písní.

Druhý den na hlavní scéně České spořitelny přinesl jedno velké party překvapení, norskou čtveřici Katzenjammer (pojmenované prý podle jednoho komiksu, ale vše mohlo být zcela jinak). Jejich směska country, popu, rocku, možná i punkové rebelie od prvního taktu strhla neskutečnou jízdu. Děvčata jsou mistryně rychlých změn nástrojů, samotná univerzálnost jim umožňuje bavit nejenom sebe, ale i publikum, které se nenechalo příliš dlouho přemlouvat. Rychlokurz anglicko-norsko-českého jazyka byla velmi vtipná vsuvka, jež měla své pevné místo v setu. Strunné nástroje, bicí, klavír, trubka nebo ďábelská kombinace foukací a tahací harmonika a k tomu xylofon (to jedno z děvčat zvládlo ovládat v jeden moment naráz) atd. Byla to nezkrocená mašinérie holek, které se nezaleknou ani kovbojů, a když si jen tak po očku pro sebe na chvilku ukořistily "Land Of Confusion" od Genesis, bylo jasné, že je nikdo ze scény nebude chtít pustit. A to je právě na Colours Of Ostrava ta nejlepší věc, nechat se pobláznit něčím, co do té doby neznáte; tady to platilo do posledního puntíku (překvapuje to ještě někoho, že to takhle je?). (Dan Hájek)

Milovníci elektroniky si toho večera též přišli na své, na OKD Fresh stage. Nejprve s francouzskou trojicí GaBlé, která se rozhodla naplno vyplnit heslo "kdo si hraje, nezlobí". Jejich elektro říznuté vším možným (folkem, rockem, EBM nebo dětskými popěvky) byl vcelku bláznivý pelmel, kdy jste občas i nevěřícně kroutili hlavou, že toto nemůže jít dohromady. Ale ono to šlo, člověk si podupával a musel se potutelně usmívat nad jejich zvukovým řáděním se samply, ruchy a nekonečnými smyčkami ("dobrý den" jsme snad slyšeli ve všech možných formách, včetně variace pozpátku). To Banco De Gaia rozproudili fascinaci rytmy, hymnickými melodiemi a etnickými prvky. Set byl jakési best of, kdy většina kompozic dostala vybroušenější, pulzující kabátek. Majestátní "Last Train To Lhasa" zazněla ve zrychlené podobě, "I Love Baby Cheesy", "Not In My Name", "Tongue In Chic", "Heliopolis" nebo přídavek "Obsidian" proměnily celý prostor v tancující houf nadšenců, byl to maximalistický odvar atmosfér. (Dan Hájek)

Jedním z největších avizovaných taháků před festivalem byl Bobby McFerrin, jehož open air vystoupení je unikátní záležitost. McFerrinovy koncerty v uzavřených prostorech byly vždy fantastické, ale byl jsem zvědav, jak se Bobbyho vokální představení povede před obrovským festivalovým publikem, pod širým nebem, v sousedství dalších scén a vedle stánků s langoši a červeným patnáctistupňovým pivem. Ale povedlo se - McFerrin nevstoupil do jámy lvové sám, nýbrž s pomocí tří dalších famózních zpěváků WeBe 3 (Rhiannon, Joey Blake a David Worm), což byl šťastný krok, stejně jako hostování Dana Bárty.

Ono totiž udržet hodinu a čtvrt pozornost více než deseti tisíc lidí jen pomocí čtyř hlasů není žádná legrace. Kvartet samozřejmě hojně improvizoval, žánrová omezení pro tyto úžasné muzikanty neexistují - jazz, blues, Afrika, soul, hip hop, gospel, je to jedno. Vše bylo tak neuvěřitelně přirozené, plynulé, vyladěné, harmonické, až srdce radostí plesalo. Je třeba zdůraznit, že i když je McFerrin Pán, obrovský podíl na vyznění skvělého vystoupení měl David Worm, jenž je kromě výborného zpěváka i neméně vymakaný beatboxer, klobouk dolů!

Přečtěte si samostatné reporty z dalšího unikátního vystoupení: Antony Hegarty zpíval v doprovodu Janáčkovy filharmonie a dočkali jsme se také koncertu The Flaming Lips.

Sobota se zřejmě ponese ve znamení divoženek: Jana Kirschner bude zpívat cikánské písně, Zaz nám svými písněmi vykouzlí Paříž a uvidíme, v jakém světle se předvede Alanis. Nazdar!