Poslední festivalový den se od horkého rána nesl v atmosféře sčítání škod a sušení oblečení. Počasí se naštěstí umoudřilo, a tak se ti, kteří se rozhodli vydržet až do konce, mohli pomalu připravovat na zážitky, kterými si zkaženou náladu z předchozího dne vylepší. Včerejší spoušť se stala častým tématem diskuzí v řadách na pivo a nálada na tropicky vyhřátém letišti pozvolna stoupala. Spoustu lidí ale příroda, vyčerpání z noci v promáčených stanech a chybějící velké jméno v pátečním line-upu přemohly a vydali se do svých domovů, což jim určitě nelze vyčítat. Ve stanovém městečku tak najednou bylo kromě velkých louží a hromady bahna trochu dýchatelněji. Sluší se ale dodat, že po čtvrteční smršti zůstali v areálu i tací, kterým ztížené podmínky vůbec nevadily a ještě ten večer se v kempu sešli v hojném počtu u Toi Toiek a zpívali a bavili se zplna hrdla.

Majitelé jednodenních vstupenek se dočkali mírné kompenzace v podobě prodloužení platnosti i na další den. Milé gesto, ale fanouškům Faith No More bylo prakticky k ničemu. Areál se pořadatelům přes noc podařilo dát jakžtakž do pořádku, za což už organizátorům pochvala náleží. Bahenní jezera před třemi největšími stagemi však stále volala po prostém odsátí vody, nebyla však vyslyšena. Nicméně program měl probíhat podle původního plánu. To ale platilo jen do doby, než makedonští Superhiks díky bouři na dálnicích rozšířili řady kapel, které nevystoupily. Výtečné koncerty pak předvedli H20 nebo post-hardcoroví snaživci Architects.

A zatímco na větším pódiu Mandrage hledali ženu, aby s ní ve Františkových lázních mohli prdět do vany, fajnšmekři nabíhali do modrého stanu, aby si s dvojicí frantíků a jejich dechového doprovodu zakřičeli "Fuck The Bass Player!" Nezávislá dvojice v tmavomodrých oblecích s názvem The Inspector Cluzo totiž zahrála na Rock For People už potřetí a fanoušci dopředu tušili, že i tentokrát to bude paráda. A měli pravdu. Malcolm s Philem ve své hudbě kombinovali hned několik žánrů a vy tak jen fascinovaně sledovali, kterak se z našlapaného rock'n'rollu typu AC/DC přesouvali k soulovému a funky feelingu jako od Stevie Wondera, abyste o chvíli později řádili jako na punkrockovém koncertě třeba takových Green Day. Malcolm také vtipně máchal prostředníčkem před jakýmsi recesistou, který přišel Francouze provokovat britskou vlajkou, omlouval se za ex-prezidenta Sarkozyho a nechával fanoušky na pódiu předvádět smyslnou, lehce erotickou show.

To už ale obloha pomalu začínala tmavnout. Support Lesbiens s Vypsanou fiXou ještě stihli předvést několik skladeb z nových alb, festivalové jistoty ale ničím jiným letos nepřekvapily. To acidjazzoví Dánové The Asteroids Galaxy Tour zněli, s trochou nadsázky, asi tak, jako kdyby Katy Perry šla na pivo s rastamany. A světe div se, neznělo to vůbec špatně.

Než festivalové panorama stihly protnout další blesky, blýskla se v YouTube stanu ještě éterická britská písničkářka Anna Calvi. Pokud jste měli to štěstí ji vidět například na loňském FM4 Frequency v Rakousku, patrně jste od ní nic moc nečekali. Tehdy totiž vystoupila na prosluněném pódiu už hodinu po poledni a atmosféru se jí vytvořit nepodařilo. Na Rock For People ale v takřka klubovém prostředí měla šanci zaujmout mnohem lépe. "Jack White v sukni" svými fantastickými kytarovými sóly a naléhavým hlasem budoval svůj malý svět, ze kterého se málokomu chtělo odcházet. Emotivní písně jako "Jezebel", "Desire" nebo závěrečná "Love Won't Be Leaving" se nesly hlavami posluchačů ještě dlouho poté, co její vystoupení skončilo.

Následující prostor měl patřit skočné bandě Irie Révoltés, ale ještě než se skupina nazvučila, bouřka se znovu přihlásila. Sice ani tentokrát tamtamy nebubnovaly dostatečně hlasitě, ale snad díky zkušenosti z předchozího dne a postupně černající obloze se tisíce lidí dařilo svižně evakuovat z areálu. Tentokrát ale byla příroda podstatně umírněnější a byť nebe vypadalo hrozivě a křižoval ho jeden blesk za druhým, samotný déšť nebyl zničující jako o den dříve a snad i ty stánky nápor větru vydržely. Přesto se nastalá situace za pohodovou označit nedala.

A právě tehdy se kouzlo Rock For People znovu projevilo. Ti návštěvníci, kteří se nenechali odradit a chtěli vydržet až do konce festivalu, se totiž nezastaví před ničím a své čtyři dny si chtějí užít, stůj co stůj. Déšť, nedéšť, desítky lidí se začaly shromažďovat uprostřed stanového městečka a oslavu hudby pojali po svém. Každý vzal, co mu přišlo pod ruku - lahve od piva, kusy kovu, pánvičky, klacky a především bílé tyčky od stanů. Hlavně, když to dělalo rámus. Uprostřed městečka se rozjela spontánní pařba plná radosti, zpěvu a rytmických zvuků, kterou co chvíli protínal nový slogan, kteří okamžitě všichni skandovali. Festivalový pozdrav "Hovnoooo!" se postupně měnil na trefnější "Bahnoooo!", následován byl vulgárnějším, ale příhodnějším "Mr*dáme bouřku! Mr*dáme bouřku!" a pak třeba názvem festivalu. Síla fanoušků se ukazovala v celé své kráse. Možná si to přítomní ani neuvědomovali, ale právě tímto gestem 18. narozeniny Rock For People oslavili s plnou parádou. Obdivuhodné a ve všech směrech fascinující.

Po skončení bouřky program pokračoval, Irie Révoltés jsme se však už nedočkali. Stejně tak Peta Dohertyho, který svou účast odřekl ještě před začátkem festivalu a odjel se léčit z drogové závislosti do Thajska. S jeho účastí snad ale nikdo soudný počítat nemohl, pánové Thomes s Fořtem na sebe jeho oznámením upletli bič a Pete jím jen s radostí zapráskal. Na jeho místo tak nastoupil David Koller, který o den dříve udělal prostor Skrillexovi. Pochvala mu také přísluší za solidní vystoupení, při kterém oprášil dávný hit "Kengi" a v závěru s Barborou Polákovou a čtveřicí marfuší odehrál čerstvý politický protestsong, za který si vysloužil bouřlivé ovace.

Po opuštění stanu však přišlo další rozčarování. Na velkých obrazovkách se konečně začal promítat aktuální program a autor s hrůzou zjistil, že mu černí koně festivalu - Crystal Castles - protekli mezi prsty a v jednu chvíli tedy hráli interpreti najednou hned na třech hlavních stagích. Ztracená polovina setu Horkýže Slíže už ale tolik nevadila.

Překvapivě zábavní byli i Mig 21, a to zejména ve chvíli, kdy Jirka Macháček prohlásil: "My už nevydáváme klasické cédéčka na žádném labelu, všechny písničky si můžete stáhnout normálně zadarmo z našeho facebooku." (Následuje obrovský jásot.) "Vy byste si je totiž stejně všichni vypálili... Svině." (opět jásot). Monkey Business oděni v riflových sukních pak program na velkých stageích uzavřeli.

Zbývalo poslední vystoupení. Kolem druhé hodiny ranní ovládla modré šapitó britská šestice Dreadzone. "Takovou hudbu pro huliče si klidně nechám ujít," prohlásil kdosi. Chyba. Směs dubu, reggae, techna i folku pohltila každého, kdo vydržel a přišel se podívat. A jointa přitom vůbec nepotřeboval. Plešatý principál MC Spee se při zpěvu sice jen kroutil na židli, přesto ale působil až hypnotickým dojmem. Jeho charisma nedalo prostor k odtrhnutí očí, zpěvák vás nenásilně přinutil sledovat každý jeho pohyb a euforie v kotli by se dala krájet. V závěru členové hodili publiku desítky květin a ti ještě po třetí hodině ranní tančili s kytkama nad hlavou jako smyslů zbavení. Krásný závěr čtyřdenní pouti a dost možná i nejlepší koncert letošního ročníku.

V závěru se nabízí metafora - Osmnácté narozeniny bývají vždycky trochu bouřlivé a festival je na tom stejně jako lidé toho věku. Už má sice pubertu za sebou, tím spíš se ale musí soustředit na své povinnosti a naučit se zodpovědnosti. Do té pravé dospělosti mu totiž stále ještě mnohé schází. A i když se tyto narozeniny nesly v trochu jiné atmosféře, než jaká se čekala, a průšvihům jsme se nevyhnuli, kdo vydržel až do optimistického konce, jednou se průšvihům snad i zasměje. Zbývá zodpovědět poslední otázku: "Byly to i letos nejlepší čtyři dny v roce?" To si pište! Přijedeme zas!