Debutové album skupiny Sputnik má být zřejmě důkazem toho, že domácí pobočky světových majors nezahálí a usilovně hledají svěží a progresivní tváře na české rockové scéně. Což o to - snaha je to jistě chvályhodná, škoda jen, že v případě kapely Sputnik působí jako alibi pro vyrovnání firemního rozpočtu před koncem roku.

Proč si Monitor vybral jako svého koně právě skupinu Sputnik s její zcela neinvenční snahou o skloubení rockových a tanečních trendů, je pro mne záhada jak hrom. Kapela má za sebou krátkou kariéru, lemovanou řídkými koncerty a v podstatě nulové fanouškovské zázemí. Roubování elektroniky na rockové postupy by dnes za progresivní označil jen totální ignorant a dávno již také minula doba, kdy Tata Bojs touto fůzí rozčeřili vody domácí pop music. Nudná a opakující se hudba Sputniku je v přímém kontrastu s bohatou a vesměs kvalitní muzikantskou minulostí i přítomností jednotlivých členů (Technofactory, Abraxas, Vanessa Gun, Significant Others, Manželé, Spanish Fly‘s). Projekt v čele s neznámou zpěvačkou Evou Duchkovou tak působí jako studiová sázka na českou Shirley Mason, obklopenou kamarády-muzikanty manažera Dana Valenty. Na podprůměrné kvalitě desky přitom nic nemění ani přítomnost producentského esa Mika Nielsena za mixážním pultem, který spolupracoval například s veleslavnými Garbage.

Bezduché aranže jednotlivých písní nedávají žádnou šanci rozeznat jednu od druhé. Všem vévodí post-punkový beglajt kytary, basa na čtyři a bezkrevný elektronický rytmus, kterým v pravidelných intervalech "překvapivě" prokvákne nějaký hodně progresivní elektronický zvuk. To, co by celý neslaný nemastný slepenec mohlo zachránit, tedy zpěv hlavní protagonistky, pak působí jako první zkoušky gymnaziálního bigbítu. Eva Duchková zřejmě zpívat umí, bohužel se však rozhodla (nebo ji to někdo poradil) stylizovat se ve svém pěveckém i textovém projevu do role rockerky, která komentuje "drsnou a vostrou" realitu hlasem sladké a naivní holčičky. Výsledný tvar pak připomíná řešení "závažných" týnedžerských problémů na stránkách časopisu Bravo.

Každá hudební recenze je nadmíru subjektivní záležitost a nelze samozřejmě vyloučit, že si Sputnik své fanoušky najde a recenzent pak zhyne bídnou smrtí závistivého nepřejícníka. Mám však neodbytný pocit, že většině na desce zúčastněných o něco podobného vlastně ani nejde.