Zatímco praotec metalové kytary Iommi bojuje s rakovinou, podle posledních zpráv snad úspěšně, Ozzy se rozhodl nezahálet a plánovanou koncertní štaci zasuplovat s vlastní kapelou. Aby se neřeklo, přizval několik starých známých. Fanoušci tak mohli nabýt dojmu, že se jedná o víc než jen další, v krátkém sledu přicházející Madmanovo standardní turné. To spolu s prohlášením, že vše je především podporou Tonyho zápasu, přilákalo na pražskou zastávku Ozzyho cirkusu více než obstojnou návštěvu. O2 arena praskala ve švech, což s ohledem na nepříliš zdařilý dojem, který zpěvák v tuzemsku zanechal necelé dva roky zpět na propadáku zvaném Řípfest, nebylo předem nikterak samozřejmé.

Jako první z Ozzyho přátel se na pódiu objevila partička jeho dlouholetého dvorního kytaristy Zakka Wyldea, američtí Black Label Society. Bohužel veškerá snaha ukázat, že Wylde hudebně nestojí pouze na spojení se slavným zpěvákem, utonula v prachbídném zvuku. Místo kytarových ekvilibristik totiž opanovalo vysočanskou halu jedno velké echo. Co naplat, že kapela působí vyzrálým dojmem, hraje s nasazením a Wylde se vyparádil náčelnickou indiánskou čelenkou? Zvuk se maximálně tříštil a velkou část vyhrávek si posluchač musel domýšlet. V té souvislosti se jen vkrádá otázka: Proč to v té samé hale jde někdy na výbornou a jindy vládne hlukový teror? Blíže pódiu byl zvuk ještě snesitelný, v zadních řadách zanechával hořkou pachuť.

Odezva publika tomu odpovídala. Výrazněji rozehřát fanoušky, kteří nepatří k ortodoxnímu jádru, se Wyldeovi nepodařilo ani exhibičním sólovým výstupem. Zakk, jak už je u něj zvykem, si navíc ukousl o chlup větší porci, než dokázaly jeho hbité prsty stoprocentně zpracovat. Nebylo třeba nikterak hnidopišského poslechu, aby ucho zachytilo nezanedbatelné množství ne zcela přesvědčivě zahraných tónů.

Nástup Ozzyho Osbournea skvěle demonstroval jeho kultovní statut. Fanoušci ho prostě milují, jsou mu schopni téměř vše odpustit a nad nejedním jeho zaváháním přimhouřit oko. Bouřlivých ovací se dočkal již úvodní zhruba pětiminutový video prostřih mapující zpěvákovu bohatou kariéru. Právě z něj bylo jasně patrné, že od desky "Ozzmosis" to jde s jeho studiovou produkcí z kopce, především po invenční stránce. První tóny songu "Bark At The Moon" však přivedly Ozzyho věrné do transu. Pozitivní změny naštěstí doznalo nazvučení - k ideálu mělo daleko, ale na rozdíl od předkapely se dalo všemu hudebnímu dění na pódiu alespoň rozumět.

Co naplat, hlavnímu protagonostivi to občas pořádně zaplavalo v intonaci, přestože si vydatně pomáhal mocným delayem. Nic jiného realisticky uvažující návštěvník znalý stavu věcí ani čekat nemohl. Tohle je především show a Ozzman ví, jak na ni. Dnes už těžko bude působit démonickým dojmem, ale ona hra na šklebícího se poskakujícího dědu, škodolibě kropícího dav hadicí a desítkami kýblů s vodou je vcelku přesvědčivá. Osbourne tak i s téměř šesti a půl křížky na krku minimálně vypadal, že se náramně baví a koncertování pro něj není, na rozdíl od mnoha jeho kolegů, jen k smrti nudná rutina. Zároveň posluchač musel korektně připustit, že ačkoliv jeho hlasivkám už rozhodně není dvacet, disponuje stále nezaměnitelným chraplákem a po pár skladbách se dostal do uspokojivé formy. Především ve starých skladbách Black Sabbath pořvával velmi obstojně.

Ve chvílích, kdy si Ozzy vybral slabší chvilky, ho zachraňovala skvělá kapela. Ačkoliv se Wylde kytarově podepsal pod nejlepší Ozzyho desky a shazovat jeho přínos pro elektrickou kytaru obecně by bylo krátkozraké, nový vládce šesti strun, Gus G., je dnes technicky a především co do čistoty hry výše. Čitelnost sólových výstupů obou pánů krásně kontrastovala ve chvílích, kdy Gus přepustil svému předchůdci místo před hradbou z Marshallů, a Zakk se, jako jeden z avizovaných přátel, jal zpestřit Ozzyho set.

Skvělou práci odváděl i zbytek kapely, přesný Tommy Clufetos za bicí soupravou dokonce vytáhl kratší sólovou vložku, výborně hrál i v koutě zastrčený Adam Wakeman obsluhující kytaru a klávesy. Basák Rob Nicholson pak zhruba v půlce setu předal štafetu Geezeru Butlerovi, který jakožto další náplast za Black Sabbath odehrál pár hitů této hardrockové ikony, včetně žánrové hymny "Iron Man". Od Sabatů zaznělo celkem šest věcí, po instrumentální stránce podaných naprosto bez zaváhání, takže i vyznavači Ozzyho prvního angažmá se dočkali alespoň částečné náplasti za zrušené turné. Zbytek setu tvořil materiál Osbourneovy především rané sólové dráhy, novinky zůstaly pro tentokrát opomenuty.

Ozzy Osbourne a jeho přátelé, Geezer Butler a Zakk Wylde s Black Label Society, zanechali v Praze celkem solidní dojem. Rockový děd nejenže napravil reputaci z posledního tuzemského vystoupení, ale předně svým přístupem a do značné míry i výkonem zřetelně vzkázal, že nějaký ten rok hodlá po pódiích ještě poskakovat. Proč taky ne? Složení publika koneckonců jasně dokázalo, že Ozzyho hudba dnes rozhodně není pouze pro pamětníky a cestu k ní si očividně našla i nová generace vyznavačů tvrdého rocku.