Pětadvacetiletý Michael Kiwanuka na svém debutovém albu nabízí řadu krásných písní. Retro sound, který je dnes v takové oblibě, dodává desce spolu s kvalitními, jednoduchými písněmi nadčasovost. Není ani divu, na desce se totiž podílel producent a milovník šedesátých let Paul Butler.

Kiwanuka skládá a interpretuje hudbu prosáklou soulem i folkem. Plusem je, že by si vystačil pouze s akustickou kytarou a jednotlivé skladby by i tak zůstaly skvělé. Jeho velkou devízou je i to, že je rozpoznatelný. Nespletete si ho. Právě zaměnitelnost je u mnoha jiných hudebníků problémem, tady ale nehrozí.

Na "Home Again" je také patrné jeho spjatost s britským prostředím. Jeho soul je anglický, to znamená, že v něm neuslyšíme tolik gospelu, který je tak typický pro soul americký. Kiwanukovi rodiče se do Anglie dostali z Ugandy, odkud utekli před režimem Idiho Amina. Pro zpěváka, který odmala rád hrával na kytaru, je to jen dobře, doma by se k podobné možnosti nikdy nedostal.

Kiwanuka má úžasný, naléhavý hlas. Slyšíme v něm již zmiňovaného Billa Witherese i Marvina Gaye. Nejvíce pak jeho tvorba připomíná Otise Reddinga, a to nejen zpěvem. I syrovější doprovod se v mnohém podobá stylotvorné nahrávce "Otis Blue" tohoto interpreta. A není to náhoda, Kiwanuka je jeho velkým fanouškem.

Výhodou tohoto alba je, že si ho zamilují jak fanoušci romatických písní a středního proudu, tak fajnšmekři, kteří v dnešním postmoderním světě vyhledávají něco stálejšího, výjimečného, kvalitního. Právě umělci, kteří dokázali tyto dvě roviny skloubit, byli vždy v historii populární hudby nejúspěšnější, a co je hlavní, jejich hudba se poslouchá dodnes.

Už úvodní tóny první písně "Tell Me A Tale" nás nenechají na pochybách, že se nejedná o průměr. Krásné dechy, smyčce, akustická kytara, zasmušilý rytmus písně, který následně přejde do úžasného, melodického refrénu. Posluchač čeká, že vrchol alba díky prvnímu songu již nastal. Avšak nadšení, kvalita i hravost trvají po dobu celého nosiče.

Milovníci kvality si opravdu přijdou na své. Ti v Kiwanukových aranžérských postupech a krásně zabarveném hlase najdou řadu v minulosti již slyšených prvků. Skladba "Bones" nás například zavede až někam do padesátých let. Někde zase uslyšíme folk-rock, který jako by z oka vypadl z klasického alba Vana Morrisona "Astral Weeks".

A proč devítka? Jedná se zatím o jeden z nejlepších hudebních počinů roku. Doufejme jen, že nastavená laťka Michaelu Kiwanukovi zůstane. Hvězd, které vydaly debut, zazářily a upadly do zapomnění, je celá řada. U tohoto interpreta mi však něco našeptává, že to nebude záležitost jedné sezóny. O malém muži s kytarou uslyšíme v příštích letech hodně, a když múzy dají, bude nás v různých variantách zásobovat čistou, jednoduchou písničkou. Desítku máš u mě, Michaeli, schovanou u příští desky.