Doby, kdy byla rocková hudba v mainstreamu, jsou dnes pryč. Proto je radost slyšet hard rock od zkušených muzikantů ze staré školy. Výhodou ostříleného hudebníka Glenna Hughese je to, že nemusí donekonečna připomínat své působení u rockových velikánů. Naopak nejlépe na nahrávce "Live In Wolverhampton" dopadly písně z jeho vlastního repertoáru, které mnohdy vyznívají až funkově.

Jedná se o záznam vzpomínkového koncertu, který fanoušky provede celou kariérou tohoto hudebníka.Všechny styly na sebe Hughes spolu s kapelou nanáší s neuvěřitelnou lehkostí. Funkové rytmy skvěle sází i na svou baskytaru. Na kytaru jej skvěle doplňuje Jeff Kollman. Na klávesy pak hraje Anders Olinder a o bicí se postaral Steve Stephens. Některým fanouškům Deep Purple může vyznění koncertu připadat právě až moc funkové. Díky tomu je však disk zajímavý. Na časy u Deep Purple hudebník zavzpomíná skladbami "Mistreated" a "What's Going On Here".

Druhý disk pak nabízí vzpomínku na na Hughesovu kapelu Trapeze. Musíme podotknout, že publikum je skvělé a i tyto staré písně si s kapelou notuje. Většina z nich zkrátka obstála ve zkoušce času.

Kdo má rád klasickou rockovou hudbu, bude mít z "Live In Wolverhampton" radost. Hughes je skvělý muzikant a jeho fanoušci ho mají rádi. Není to album, které by bylo kasovním trhákem, ani takové ambice nemá. Je to jen záznam příjemného večera, na kterém je spokojené publikum i kapela. Hughes má skvělý recept, jak posluchače přivábit, a nepotřebuje k tom moc. Vystačí si s baskytarou, kytarou, bicími a klávesami. Tomu všemu vévodí zpěvákův vokál. Není to deska, ke které by se posluchač vracel každý den, ale čas od času ji určitě rád opráší a pustí si ji. Už proto by jí více slušel nosič LP.